jedenáct koček - arogantní umňoukaná alternativa

Kabát pro Andreu (finále)

2012-02-24T09:32:00.002+01:00

A je to tady! Kabát pro Andreu je konečně na světě a s ním i závěr našeho seriálu. Kabát má modro-zlatou podšívku, prošitý Límec a lesklou černou srst. Je to velký fešák, a tak nepřekvapí, že se o něj zajímají i v rádiu (v chytrém rádiu). V Modeschau na rádiu Wave se s vámi tuto sobotu podělí o své zkušenosti a pocity zákaznice Andrea a samozřejmě i tvůrkyně kabátu - návrhářka Mirka Talavašková.

S Andreou jsme pro vás vyfotily outfit post (styl "ví, že ji fotíme"), ale i náhodný streetstyle (styl "právě prochází náhodou kolem a neví, že ji fotíme"). Obrazem jsme zachytily i kabátové "před" a "po." Povšimněte si Andrejina zasmušilého výrazu, který doprovází finální kosmetické úpravy řečeného Kabátu (nebo Kabáta?) a zcela spontánní radost z první vycházky v novém kabátě.

očistit, napařit a jít...

Andrea si k novému kabátu pořídila i nový účes "hair by Ther":

Všimli jste si cedulky "made in"? Kdo nám první do komentáře napíše, co na té cedulce stojí, získává pro dnešek hvězdičku za postřeh.

Cedulka nás přivádí k důležité otázce - k otázce, která mnohým z vás nedala spát. Tedy, "za kolik?" Kabát vyšel Andreu na něco málo přes 12 tisíc korun (v ceně design, kvalitní italská vlna 3 m, podšívka, práce krejčové, krejčovská práce designérčina, takový ty galanterní serepetičky kolem a taky VIP relax v páře).

Pokud by měl někdo zájem takto do sebe investovat (a podpořit i český design), vězte, že cena je to pouze orientační a ve finále záleží na konkrétních požadavcích zákazníka a zvoleném materiálu. Počítejte tedy 12 tisíc + (pro bližší info pište na mirka.talavaskova@gmail.com).
Zdá se vám to oká, nebo byste za kabát tolik nedali? Ceníte si originálního designu, domácí výroby a ruční práce? Chceme znát vaše názory.

a na rozloučenou ještě detaily náhodně vyfocené po cestě z oběda do cukrárny - ten fashion week streetstyle styl je teď děsně aktuel:

P.S.: pokud jste sem zabloudili poprvé, předchozí dva díly seriálu o výrobě kabátu pro Andreu naleznete tady a tady

špekatý úterý

2012-02-21T02:11:00.000+01:00

hm… vypadá to, že se kočky snaží o 1106, aby každý všední den odvšednily: byly tu líný pondělky a jiné výstřelky. já, chlupatý kocour, mám šeď docela rád, tedy byl bych radši, aby život můj byl šedší (podle vzoru staré švédské lidové: „v pondělí si válim šunky, v úterý zas chytám lelky, středa – to se courám venku, čtvrtek by stál za myšlenku, v pátek dělá se, co chce, v sobotu je týden u konce!“)

nicméně, co má společného každoroční švédský hedonistický svátek zvaný „špekatý úterý“ (fettisdagen) s výše uvedenou sýkorkou? vše a nic. nejvíc asi, že obojí má v sobě nějaký druh tuku (v severských krajinách se tento něžný ptáček zove lojový vůl). a obě jsou to všední bytosti – avšak tím neméně krásné.

dřív mě vždycky sralo, jak české zákusky vypadají hezky, ale chutnají odporně – všude samý bílkový sníh a tuny cukru. avšak žemlička – toť něžná duše jedné z dříve zmíněných bytostí. (už víme, že sýkorka má duši lojovo-volí.) smyslem žemličky a "tučného úterka" je nabrat špeky, aby tělo v tom mrazu a nevlídnu nepošlo (podle vzoru: tlustý budou hubený, hubený studený a u mrtvých na barvě kůže nesejde). prostě když máte depku, pořádně se napchejte něčím dobrým: žemle tvá tě vyléčila, chocolate makes you happy, atd…

recept na 14 WTFnejlepších veganských žemliček:

(pro 1-7 osob; záleží na kvocientu míry beznaděje/osobu před konzumací)

žemličky:

25g (kostka) droždí

3dl ovesného mléka

1dl cukru

75g margarínu/kukuř. oleje

špetka soli

2 lžičky mletého kardamomu

cca 9dl hladké mouky

náplň:

150g marcipánu

kůra z 1 bio citrónu, trochu citrónové šťávy

(1dl malin mražených, nemusí být)

1-2 lžíce oves./soj. mléka

4dl sojové/oves./rýž. šlehačky

½ lžičky vanilky nebo 1 vanilkový cukr

1. rozpusťte margarín a smíchejte s mlékem, nechte zchladnout (asi 37°C).

2. v jiné nádobě rozdrobte droždí a přidejte kardamom, cukr, sůl, zalijte margarínem s mlékem. zamíchejte do tekuta. postupně přisypávejte mouku a začněte hníst. bude-li těsto moc tekuté, můžete přisypat víc mouky. hněťte dokud těsto nebude hladké, a pak ještě minimálně 10 min. nechte kynout v pokojové teplotě asi 30 min., než těsto zdvojnásobí objem.

3. po vykynutí si těsto rozdělte na 14 kousků (nebo i víc, chcete-li, jako já, mít žemličky maličké), a urolujte z nich koule, které pak vysázíte na plech. myslete na to, aby žemle měly dost místa, budou totiž kynout do dvojnásobné velikosti.

4. nechte žemličky kynout v pokojové (min 17°C) teplotě asi hodinu, nebo i víc, prostě by v okamžiku zasouvání do trouby měly být dvojnásob velké než na začátku. (jinak nebudou nadýchané!)

5. v průběhu kynutí si můžete předpřipravit šlehačku – hezky vyšlehat s vanilkou do nadýchaného krému. a zvlášť náplň: do misky nastrouhejte citrónovou kůru spolu s marcipánem (také nastrouhat), přilijte trochu citrónové šťávy, sojového/oves. mléka (cca 2 lžíce), pár lžic cukru (podle individuální chuti) a lesní ovoce, chcete-li (není nutné). z toho celého udělejte kašičku, jako mateří.

6. pečte v nižší části trouby na 220° asi 10-15 min, podle barvy (zlatavý karamel, nikoliv doutnající uhel). vyjměte žemle z trouby a nechte je vychladnout na roštu.

7. po vychladnutí skrojte z žemliček „čepeček“ a lžící vyjměte střídku tak, aby žemličky zůstaly duté, avšak neporušené. střídku vyvrhněte do mateří kašičky (5.) a důkladně rozdrobte, rozmělněte a rozmíchejte.

8. naplňte žemličku kašičkou.

9. navrch přidejte vanilkovou šlehačku.

10. čepeček a cukříček. + alespoň na hodinu do lednice (tento krok je nejtěžší, poněvadž není o pekařském umění, ale o trpělivosti).

extra tipy: těsto nemusíte spotřebovat najednou, ale můžete po kroku 2 část uvrhnout do lednice a nechat jej tam několik dní. na finální ocukrování se skvěle osvědčilo čajové sítko (ikea).

best of brože

2012-02-19T11:42:00.000+01:00

Ach jo, my kočky pořád něco slibujem a napínáme vás. Tak na příklad fotky koček a knížek. Nebo rozhovor s autorkama kolekce šperků Lure. Nebo nějaký to tvořeníčko, co? Jistě se brzy dočkáte, nepochybně již brzy na 11 kočkách. No, nekecáme. Fakt!

Jenže, jak víte, kočky jsou dosti rozmarné. Neustále mění plány a někdy se jim prostě nechce vstávat, tak celý den třeba i prospí.

Místo splněných slibů vám tedy nabízíme sousto, které možná v očekávání jiné chuti opovržlivě vyplivnete jako zmlsaná kočka. Jedná se o best of brože (by pipilotti), první díl první série. Pokud vám nevadí mít rozkoukaných víc seriálů najednou, welcome on board. A za sebe slibuju, že až zde příště odhalím další brože ze svého pokladu, připojím k nim i rodinnou anekdotu, která vlastně není tak moc vtipná, ale tak to s rodinnýma anekdotama někdy bývá, že se jim kromě rodiny nikdo nezasměje. Těšíte se? Tak zase někdy příště. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.

brož "Frida" inspirovaná mexikánskýma dušičkama a brož "medvědí holčička" od carnivory
art deco "teriéři" a "pes nese balíček" z aukra
"cappuccino" Jiřina Riantová z butiku La Femme Mimi
"medvídek" Anna Steinerová z parazitu
československá skleněná květina z aukra, 60s
vinylová opička z parazitu
klobouček a hodinky z berlínského blešáku (dárky od L.)
"Robe" z linolea z parazitu
pastelky 60s a koníčci (novější) z aukra
porcelánový dortíček Petr Hůza (již slepovaný)

Zuzana Serbák - první československý rozhovor

2012-02-14T07:22:00.015+01:00

Přinášíme vám první československý rozhovor s naší oblíbenou designérkou obuvi, Zuzanou Serbák. Doufáme, že tím potěšíme naše české i slovenské čtenáře. Jako správná kosmopolitní Slovenka pracuje totiž Zuzana "v Itálii", nikoli "v Taliansku". A to je fér, studovala přece v Praze.

Je známá a obdivovaná za zvůj konceptuální design a experimentování s neobvyklými materiály a technologickými postupy. Ač ji láká inovovat a pokoušet se posouvat hranice možného, boty, které od ní mám já, jsou takové milé, něžné a rozprávkové, jako by pocházely z nějakého starého zaniklého světa. Možná k mému subkjektivnímu starosvětskému dojmu přispívá i ta pečlivá ruční práce, viditelná na první pohled. Stále však věřím, že prototypy z diplomky Zuzany Serbák někdy půjdou do výroby a já si pořídím i nějaký ten karbonový či silikonový hi-tech.

Její pražský byt vypadal při mojí návštěvě jako taková shoe-artová cukrárna. Na stole byly vyskládané boty, na topení se hřály boty, v knihovně posedávaly boty. Moc krásné a lákavé boty, botičky k nakousnutí, úplný sladký sen! Kdo byl na loňském designSUPERMARKETU, snad si všiml spolupráce Zuzany s fashion.labem a mým sladkým pocitům tak rozumí (pro připomenutí se podívejte sem). Navíc na stole voněla dobrá káva a sušenky a rozhovor jsme zakončily palačinkou v bretonské creperii za rohem. Je to marné, Zuzanu Serbák už budu mít navždycky spojenou jen se samýma lahůdkama.

Přepis rozhovoru se Zuzanou Serbák, Praha - Holešovice, 24. leden 2012

11 koček: Kde žiješ a co děláš?

ZS: Ja som v podstate na striedačku v Prahe a na Slovensku, pracujem ale v Itálii. Študovala som v Prahe na umprumke, ale doma na Slovensku mám ateliér a dielňu, kde si zhotovujem svoje prototypy. To je v Dunajskej Strede, v dome mojich rodičov.

11 koček: Proč jsi se vlastně rozhodla jít studovat do Prahy?

ZS: No, mňa po strednej škole strašně zaujal ten obor "doplňky a boty" a to sa na Slovensku študovať nedalo. Tam je na výške len "oděv".

11 koček: Střední školu jsi dělala taky nějakou uměleckou?

ZS: Áno, strednú školu som mala výtvarku v Bratislave. Tam som bola na textile a už tam ma z celého textilu najviac bavili odevné doplňky.

11 koček: Měli jste to nějak v rodině?

ZS: To nie.

11 koček: Jak jsi k tomu teda přišla? A proč sis pak zvolila boty?

11 koček: No, boty som na strednej škole neskúšala. Tam som sa všeobecně zoznamovala s textilom, od kobercov po odevy sme navrhovali všechno možné. Občas som si tam ušila pre seba nějaký doplňek, nějakou tašku, alebo tak.

11 koček: Šiješ si pro sebe něco i teď?

ZS: Občas si pre seba niečo ušijem. To je dôležité i z toho hladiska, že tie veci na sebe testujem. Skúmam, či vydržia a kolko vydržia, aby som vychytala chyby.

11 koček: Jak dlouho pracuješ v Itálii?

ZS: V Itálii som začala pracovať pred rokom.

11 koček: O to jsi nějak sama usilovala, nebo tě někdo oslovil?

ZS: Oni ma oslovili z tej firmy.

11 koček: Jak? To si tě jen tak našli na internetu?

ZS: Našli si moje portfolio na internete, ale myslím, že nie priamo oni vo firme, ale nejaký ich spolupracovník ma im doporučil.

11 koček: Co to je za značku?

ZS: Roberto del Carlo [stránky tady], vyrábajú dámsku obuv. Sídlí v Toskánsku v takom jednom malinkom mestečku nedaleko Pisy.

11 koček: Jak dlouho už funguje?

ZS: Myslím, že jednu generáciu. Založil ju jeden pán so svojou manželkou.

11 koček: Jak velká je to firma? Kolik mají zaměstnanců?

ZS: No, v podstate je to dosť malá firma. Úplne celkovo v administratívnej časti, designérskej a modelárskej aj spolu s výrobou tam myslím pracuje okolo 40 - 50 ľudí. Ten objem výroby nie je velký, ale je to všetko vyrábané v Itálii, doslova pod jednou strechou. V jednej budove je jak ta designerská časť, tak i výroba a všetky stroje i sklad. S produkciou teda priamo komunikujeme, pri navrhovaní konzultujeme technické problémy a korigujeme prototypy a vzorky.

11 koček: Kolik tam je designérů?

ZS: Tak máme tam jednu hlavnú designérku, ktorá je v podstate nová a potom sme tu dvaja, ktorí doplňujeme team. Takže sme traja, ktorý vytvárame spolu celú kolekciu.

11 koček: Říkala jsi, že když tam přijedeš, tak bydlíš v hotelu. To si platíš sama?

ZS: No, oni mi preplácajú cestovné náklady.

11 koček: Nepřemýšlela jsi, že by ses tam na nějakou dobu přestěhovala?

ZS: Uvažovala som nad tým, ale ta práca je v podstate na polovičný úvezok. Nie som na toľko vyťažená, aby som tam bola na full time.

11 koček: Co tedy děláš ve zbylém čase?

ZS: Vymýšľam svoje vlastné kolekcie a šijem boty na zakázku. Teraz sa chystám na novú kolekciu.

11 koček: Tak na tu se moc těšíme. Minule jsi vytvořila sérii balerínek v různých pastelových tónech. Co chystáš teď?

ZS: Barvy mám rada, ale tentokrát to nebude v prvom rade o nejakých barevných kombinacích, ako som v lete mala ten colour blocking. Neviem, či o tom chcem viac hovoriť, protože to je v začiatkoch.

11 koček: Oká. A bude to na léto nebo na zimu?

ZS:Haha. Neviem. Úplne to tak nerozdelujem, ale budú prevažovat modely na leto.

11 koček: Jak často vlastně děláš svoje vlastní kolekce?

ZS: Ááá...to je strašné...

11 koček: Nerada tě uvádím do rozpaků...

ZS: Já by som mala strašne rada svoje vlastné kolekcie aj dvakrát do roka, len na to nemám čas a peniaze.

11 koček: Ty do toho určitě musíš nejdřív vrazit spoustu peněz za materiály...

ZS: A ne vždy sa mi to vrátí. Mám doma dvacať párov bot, ktoré som niepredala.

11 koček: No, to mě přivádí k zásadní otázce: jak se vůbec žije československým designérům bot? Tebe z velké části živí práce v italské firmě. Jaká úskalí má navrhování bot u nás?

ZS: Úskalia sú asi hlavně v tej výrobe a následnej distribúcii. Obuvnícky priemysel tu nemá štruktúru, nie je tu dostatok výrobcov a dodávatelov materiálov, komponentov, strojov. Tá výroba obuvi od vyhotovenia podpatku až po kompletnú botu, dajme tomu v siedmych veľkostiach, tu nie je kontinuálna.

11 koček: Ve výrobě v tom smyslu, že se nemůžeš spolehnout na dobrou dílnu a musíš celou botu vyrobit sama? Nebo jde o něco jiného? Myslíš, že v Itálii to mají začínající designéři v něčem jednodušší?

ZS: Jednoduchšie to majú v tom, že už počas školy majú projekty, kde sú ich návrhy profesionálne zrealizované v dielňach, manufaktúrach, firmách. Školy sú s priemyslom viac prepojené. Študenti tak získajú skúsenosti i kontakty a ked vyjdu zo školy, hneď sa majú o čo oprieť a už vedia čo to obnáša dať si vyrobiť malú sériu. Taktiež majú neporovnatelne viac zdrojov, možností vybrať si materiály, komponenty, technológie i fabriky na realizáciu svojich kolekcií, firiem rôznej kvality (a teda i cenovej náročnosti výroby obuvi) je tam viac. Nie sú odkázaný na vlastnoručnú výrobu. U nás by som výrobcov kopýt a dodávateľov obuvníckych komponentov dokázala spočítať na jednej ruke, a často tieto firmy nemajú ani webstránky, takže komunikácia je o to zložitejšia.

Najťažšie je však asi začať a v tom to máme s ostatnými absolventmi asi dosť podobné. Aj ja by som si mohla vymyslieť kolekciu, nakresliť si ju, vyrobiť si prototypy a zadať to italskej firme, aby mi to vyrobila v nejakej minisérii. Akurát že na to človek potrebuje na začiatku tak pol milióna. Potom ukázať kolekciu na veletrhu, fashion weeku, nájst zákazníkov.

Asi ten prvý krok, vrazit do toho peniaze, začať nejakú vlastnú značku, rozbehnúť sa a vytrvať pri tom je najťažšie. Neviem. Zatiaľ som nenabrala odvahu a tak vyrábam všetko sama ručně po jednom kuse. Ale má to určité výhody, teraz som schopná vyrobiť botu na mieru, ak má zákazníčka špeciálne požiadavky či netypické chodidlo.... to by zas nebolo možné pri sériovej výrobe...

11 koček: To mě zaujalo, že jsi designérka a přitom celý ten produkt vyrábíš od píky sama. Sice neznám moc designérů bot... a propos, Jana Rollo - zabývá se tím ještě?

ZS: Ona je v Paríži a pracuje vo významnom designérském štúdiu, ale myslím, že to sú na 90% kabelky.

11 koček: Zdá se mi, že u oděvních návrhářů, i těch začínajících - dejme tomu čerstvých absolventů - je běžné, že si vyrobí prototyp a zbytek zadají krejčímu. Nebo si ty oděvy nechávají dokončovat v krejčovských dílnách. Jak moc je běžné, že si začínající návrhář bot dělá všechno sám?

ZS: Ono je to s oděvom trochu jednoduchšie. Pri tom oděve vo všeobecnosti človek nepotrebuje tak veľa komponentov a nemusia být všechny prispôsobené tvaru kopyta, jak je to u obuvi. Aj s velkosťami, aj s tou samotnou výrobou je to pri oděve podla mňa technologicky menej náročné. Bežná bota sa skládá i z 13 rôznych komponentov, ktoré sa musia speciálne vyrobiť podla tvaru a velkosti kopyta a konstrukce konkrétneho designu. Je to oveľa zložitějšie.

11 koček: Kdybych si chtěla nechat ušít třeba šaty třeba na promoci, mohla bych zajít do nějakého krejčovského salonu, ale nevím kam bych si šla nechat ušít boty na míru. Jsou u nás vůbec nějací ševci, kteří nabízí zakázkovou službu, nebo to už úplně vymizelo?

ZS: Ojedinele sa to asi vyskytuje. Sice teď neviem konkrétne meno, ale menšie firmy určitě existujú a dokážu aj na zakázku vyrobiť botu (napr. taneční botu). Nie každý si dokáže v obchodě najsť, mají treba nějaké malé nebo nadmerné veľkosti, nebo aj nějaké atypické. Já myslím, že sa táto tradicia udržela pri nějakých filmových či divadelných atelieroch. Já mam jednu kamarátku, ktorá si dala v Bratislave vyrobiť boty na mieru práve u filmových kostymérov.

11 koček: Mysím, že kostyméři jsou vždycky hrozně šikovní. Jedna kostymérka ze Státní opery mi šila svatební šaty a byla jsem moc spokojená. Jsou to ale lidé, kteří pracují tak ve skrytu. Jejich práce je vidět na jevišti, ale o nich samotných se moc neví. A ty kostýmy někdy bývají neuvěřitelné, tak musejí být určitě velice zruční.

ZS: No, já si právě myslím, že pri těchto filmových a divadelních atelieroch sú i zruční ševci, ktorí perfektne ovládajú svoje remeslo, akorát sú zameraní na tu divadelnú tvorbu.

11 koček: Když si člověk uvědomí, jak je vlastní tvorba finančně a časově náročná, je asi jednodušší jít pracovat pro nějakou velkou značku. Zdá se mi, že pak spousta lidí to své jméno jakoby úplně "ztratí". To zní možná hrozně, ale prostě svojí kreativitu investuješ do cizího jména. U tebe je určitě příjemné, že pracuješ pro rodinnou firmu. V čem myslíš, že je pro tebe tahle práce dobrá a není ti líto, že pracuješ pro někoho jiného?

ZS: No, já myslím, že dobré to je hlavne na tie zkúsenosti. Pár rokov po škole to nie je až taká veľká tragédia, keď sa niekto zamestná vo firme a tam pracuje no name pre nějakú značku. Ja tam získavam veľa skúseností a možno, že pod svojim menom to naplno rozbehnem až za 5 alebo 10 rokov. Zatial určite neľutujem, že navrhujem pre nějaké iné meno.

11 koček: Získáváš spíš zkušenosti ohledně výroby, nebo třeba i ve smyslu nějakého obchodního know-how?

ZS: No, v tom obchodnom zmysle asi tiež. Ono to všetko spolu súvisí. Všetky tie aspekty sú prepojené. Navrhnúť botu, ktorá je dobre predajná, zároveň vypadá skvele a náklady na výrobu sú malé, to je tiež zčasti práca designéra - vybrať tú správnu kombináciu materiálu, strihu a všetkých tých komponentov dokopy tak, aby to fungovalo, a zároveň sa výroba nepredražila. Myslím, že aj z tohto hladiska je tá práca podnetná. A potom, že je ta návrhárská časť úplne prepojená s výrobou, tak aj po tej technologickej stránke mi to veľa prinieslo.

11 koček: Celkově mi to zní trochu jako sen, pracovat v takovéhle malé firmě. Zvlášť když se to porovná s podmínkama, ve kterých vznikají módní produkty obrovských značek a na kterých stojí současný konzum módy. U nás byla tahle tradice bohužel přerušená. Pozoruješ v souvislosti s tím v Itálii jiné "obuvní návyky"? Mám možná takovou představu či předsudek, že zatímco my na to moc nedbáme, v Itálii lidé chtějí kvalitní boty, třeba i na míru...

ZS: No, neviem, či úplně na mieru, ale tam je tých značek tisíckrát viac než u nás. Jednoducho, tam ten výběr je obrovský a mám pocit, že oni sú v tom strašní patrioti. Oni si kupují tie svoje italské značky a sú ochotný si priplatit za to plus. Dajme tomu, že nějaký pár bot stojí 300 euro, ale tou kvalitou tomu nezodpovedá, ale oni sú ochotný si to kúpiť kvôli tej plus hodnotě, že to boľo vyrobeno v Itálii, že je to ich vlastný domácí produkt. Materiál je italský, výroba je italská, design je italský.

11 koček: To je tím vlastenectvím?

ZS: Určite je to aj tým, ale hlavne asi vyznávajú iné hodnoty. U nás keď je v obchode bota za 300 euro alebo 8000 Kč, očakávame, že to bude kvalita na celý život alebo naopak niečo supertrendy. Ale oni si tam uvedomujú tú hodnotu domácej pracovnej sily, atd...

11 koček: Cítíš, že máš možnost jejich design výrazně ovlivnit, nebo má ta značka nějaký styl, který se musí dodržovat?

ZS: Ta firma je myslím dost tradičná, k ich prioriám patrí kvalita, nadčasovost, vysoká úroveň remeselného spracovania a výberu materiálu. Tie boty sú vetšinou klasické. Oni nejdú po tej trendovej a módnej stránke a viacmenej navrhujú nadčasové boty. Materiály z ktorých sú tie boty sú skutočně velmi kvalitné, od tých samých výrobcov bere komponenty napríklad i Prada. Samozrejme design je tiež dôležitý, často produkt ktorý vyzerá jednoducho a čisto je náročný a premyslený. Specialitou tejto značky sú napríklad obalované podpatky, kde celý vršok obuvi vrátane podpatku/platformy je zo súvislého kusu kože. Ale samozrejme mám možnost ovplyvnit design, a to od tvaru podpatku, barvy, materiálu podešve, designu vršku, farebných kombinácií až po spôsob šitia, tloušťky nite, jednotlivých detailov či barvy podšívky. Navrhuje sa úplne všetko, každý detail. A je to teamová práca.

11 koček: Kdo si takové boty kupuje?

ZS: Zákazníci tak 35+. Akože sú tam aj nejaké línie, ktoré sú viac trendové, ale myslím, že tak 70% kolekcie je klasika.

11 koček: Jaký ty sama nosíš nejradši boty?

ZS: Neviem, tak rôzne. Mám rada jednoduché, placaté boty.

11 koček: Takže ty balerínky z poslední letní kolekce sis navrhovala pro sebe? :)

ZS: Je pravda, že i ty svoje balerínky nosím.

11 koček: Já mám ráda barcelonskou značku Camper. Možná vidím mezi jejich a tvýma botama jakousi podobnost, hlavně asi v těch hravých barvách a pohodlnosti. Co si o tom srovnáním myslíš?

ZS: No, možno, že nějaká podobnosť tam je, ale oni sa zamerajú na botu, ktorá je pohodlná. To už je vidieť hned na tom kopytě, že ta bota má taký anatomičtější tvar. Já mám rada trochu elegantnějšie, sofistikovanejšie...

11 koček: Třeba tyhle modré?

ZS: No, tie sú už na prehliadku, ne na každodenné nosenie.

11 koček: Jsou pohodlné. Jsou potažené látkou, která by asi při běžném nošení mohla být náchylná natržení, ale vizuálně je to ale nádhera.

ZS: Sú hlavne pre ten vizuálny dojem. Na nosenie som to zatial technicky nedomyslela. Celý vtip je v tom, že tu je ten materiál natáhnutý.

11 koček: Tyhle boty vznikly ze spolupráce s oděvní návrhářkou. Jak to máš s těma kolaboracema? Kolika takových projektů ses už účastnila?

ZS: Odkedy som skončila školu, tak som mala dva takéto projekty. Vždycky šlo o nějakých 6 až 10 párov, ktoré som navrhla konkrétne k nějakej oděvnej kolekcii za účelom prezentacie na módnej prehliadke. Ta prvá kolaborácia, to sú tieto platformy. To som vlastně vyrobila pre jednu slečnu, ktorá študuje v Belgicku.

11 koček: Slovenka?

ZS: Slovenka, áno, Lucia Cabanová. Bolo to k jej koncoročnej prehliadke. A tieto druhé, modré, tie som zase vytvorila pre finalistku súťaže Brillance Fashion Talent v Bratislave [Lucie Ivanova, pozn. 11 koček].

11 koček: Na slovenských blozích jsem si všimla tvých bot na bratislavském Dizajnvíkendu...
ZS: Áno, to je niečo ako Designblok, ale na Slovensku je to krátke, iba na víkend. Účastnila som sa ho v októbri 2011.

11 koček: Designbloku ses v minulosti také jednou účastnila, viď? Myslíš, že ti to něco přineslo? Jaké jsi tam zaznamenala ohlasy?

ZS: No, neviem. Uprímne sa priznám, že som od toho Designbloku možno čakala viac. Chýbala mi tam odborná verejnosť. Tej laickej verejnosti tam bolo tak 95 možno 99%. Ale inak ohlasy od ľudí boli určitě dobré. Myslím, že to stálo za to a som rada, že som sa zúčastnila. V podstatě je to jediná akcia v Čechách, ktorá má takový význam.

11 koček: A co ten designSUPERMARKET? Ty ses účastnila v rámci uskupení zvaného "fashion.lab". Můžeš ho nějak představit?

ZS: Za fashionlabom stojí Lenka Štěpánková a Pavlína Nedělová. Ony už začaly pred rokom spolu v tejto skupině vytvárať designové predmety a tašky.

11 koček: To jsou obě studentky designu, nebo už absolventky?

ZS: Pavlína už je absolventka a Lenka bude tento rok končiť.

11 koček: Obě mají oděv?

ZS: Áno, ale Pavlína dělá vlastně tašky.

11 koček: Tak to jste úplně kompletní. Jedna ušije boty, druhá šaty a třetí kabelku, ne?

ZS: No! V podstatě já som sa k nim tento rok pridala, ale to uskupenie pochádza od nich. Tento rok sme spolu vytvorili tašky "Cukroví", to sú tie muffiny, koláče. A potom i pletené šály.

11 koček: Kdyby někdo chtěl boty Zuzana Serbák, kde je může sehnat?

ZS: Tak, mám nějaké páry na predaj v Prahe v Harddecore a v Parazitě a tiež na Slovensku v design shope Slávica v Bratislave. Okrem toho šijem boty na mieru, v podstate na zakázku, keď mi niekto napíše email.

11 koček: Jak se postupuje? Musíš si změřit nohu nebo ti postačí, když ti někdo řekne "mám velikost 39"?

ZS: No, to že má niekto 39 je skôr také východisko, ale radšej si nohu prekreslím a premerám, aby to bolo skutočně dobré.

11 koček: Jak často míváš zakázky?

ZS: Tak to je premenlivé. Zatial to prichádza v takých vlnách, že niekedy nestíhám a vyrábam jeden pár za druhým a potom mám pár týždňov, kedy nemám nič. Ale s prácou v Itálii sa to dobre doplňuje...

11 koček: Musím se zeptat na tvojí diplomku, která mě velice zaujala [nafocená je tady]. Objevuje se tam mimo jiné takový neobvyklý prvek, který mi evokuje stékající polevu nebo čokoládu, takže je to asociace velice příjemná. Co je to za zvláštní technologii?

ZS: Já som sa pri svojej diplomovej práci chcela zaoberať novými technologiami, alebo nějakými hi-tech materiálmi, což sa mi čiastočne aj podarilo, ale skôr než uplatňovanie nějakých technologií sa to vyvinulo v experimentovanie, takže som pracovala s tými novými materiálmi, ale po svojom. Nedodržiavala som striktne technologie. Zkrátka som pracovala s nejakými materiálmi, konkrétne s karbónom a silikonom, ale skúšala som ho aplikovať po svojom.

11 koček: Na těch botách je to použito naprosto unikátně. Dá se to nějak replikovat?

ZS: Je dost ťažké to zopakovať. Ještě som to nedotáhla do toho momentu, aby sa to mohlo sériovo vyrábať, zostalo to vo fázi experimentu.

11 koček: Kromě té diplomky jsi použila ten silikon i na některé balerínky ve svojí loňské kolekci Buon Viaggio. Jsou tam takové šráfky, které mi připomínají třásně. To odléváš do nějakých formiček, které si sama vyrábíš?

ZS: Tak rôzne. Niektoré si vyrábam, niektoré nachádzam.

11 koček: Haha. Prostě se tak někde najednou objeví formička...

ZS: Ten silikon čiastočně odlievam, alebo aplikujem priamo na povrch boty. Preto sú v diplomovej práci rôzne tvary a povrchy, od kryštalických alebo vyrezávaných až po volne stekajúci silikon. Takže som s tým skúšala rôzne pracovať a vlastne akoby prísť k podstate toho materiálu. Prísť na to, čo dokáže, aké rôzne vizuálne efekty nám môže poskytnúť.

11 koček: Jak tě napadlo nechat ten silikon stékat? Působí to tak nedokončeně, že to ještě bude pokračovat...Mně se to ohromně líbí, ten celkový dojem je takový lákavý.

ZS: No, mňa práve inšpiroval ten proces samotný, protože som s tým silikonom pracovala pred tým než som sa pustila priamo na boty. Zaujala ma práve fáza surovosti toho materiálu, ktorý není tvarovaný v žiadnych formách, ale je práve v tej svojej základnej podobe. Je to nějaká hmota, která tečie.

11 koček: Nejde to tedy úplně reprodukovat?

ZS: Tak dalo by sa dosiahnuť podobnosti, ale asi nějaký menší rozdiel by tam vždycky bol.

11 koček: Máš nějakou tvůrčí filozofii? Nějaké ideály, zásady či širší koncept, který chceš ve své práci uplatňovat?

ZS: Neviem, či by som to dokázala takto zhrnúť pod nějakú jednotnú hodnotu alebo koncept.

V podstate v poslednej dobe ma baví zaoberať sa technologickou stránkou a vymýšlať alternatívy k tradičným postupom. Baví ma skúšať rôzne nové materiály, povrchové úpravy, a premýšlať nad zložením boty. Obísť ten tradičný postup alebo to tradičné zloženie. Jednoducho sa akoby rada zaoberam tou technologickou stránkou, ktorá potom ovlivní i ten design.

11 koček: Takže technologie samotná je inspirací tvého designu.

ZS: V posledné dobe sa tím dost zaoberám. A niečo z toho sa objaví i v novej kolekcii.

11 koček: Na tvém blogu jsem viděla takové boty, u kterých se dají zipem oddělat některé části [najdete je tady]. Ty také vzešly z nějaké spolupráce?

ZS: Tie som navrhla som do súťaže ITS (International Talent Support), kam som sa prihlásila s diplomkou. Keď ma vybrali do finále, tak bolo podmienkou, že sa zúčastním eště špeciálného projektu, ktorý sponzorujú YKK zipy a tématem bolo vytvoriť pár bot s použitím ich komponentov (napr. knoflíky, zipy, nýty). Tak vznikly ty boty se zipmy.

11 koček: Mně přijde hezký, že to je teoreticky celoročně nositelná bota. Můžeš si oddělat špičku a koukají ti palce, nebo ji můžeš mít uzavřenou. Myslela jsi i na tuhle verzatilnost nebo tě spíš motivovala ta vizuální stránka?

ZS: No, myslela som na to. Vychádzala som z toho, aby sa dala nějaká jednoduchá kostra - což je ta pásková bota - doplniť do uzavreté boty. Ale je to len koncept, ktorý je prakticky ťažko realizovatelný.

11 koček: Mě baví, že si s ní člověk může hrát. Může si ji uzpůsobit svému stylu.

ZS: Keď je tam určitá variabilnostˇ designu...

11 koček: Přesně! Taky se mi líbí, když je něco originál, který nejde úplně stoprocentně reprodukovat. Proto se nám taky líbí tvoje boty, teda kromě toho, že jsou pohodlý a krásný. Ještě mi na závěr řekni, kde by ses chtěla vidět za deset let?

ZS: Jéj, no chcela by som mať svoju značku obuvi a vlastnú produkciu na malé série, zároveň by som rada vytvorila nejaký vlastný malý "concept store", kde by som predávala okrem mojej obuvi i produkty, ktoré milujem a sú mi niečím blízke, či už sú to knihy, odevné doplnky alebo domácu marmeládu od lokálnych výrobcov. Zároveň by som však naďalej rada pracovala ako freelance designér pre iné značky v zahraničí, aby som nestratila spojenie so svetom.

11 koček: Moc ti přejeme, ať se ti to všechno splní a díky za příjemný rozhovor.

Pokud byste měli zájem o boty od Zuzany Serbák, piště jí na adresu zuzanaserbak@hotmail.com, nebo se jděte podívat do jednoho z výše jmenovaných obchodů. Rozhodně ale sledujte její stránky, teda vlastně blog. My přejeme Zuzce vytrvalost v nelehké práci - ať se dál drží svého kopyta - a také dobrého sponzora! Skromní, pracovití a talentovaní lidé jako ona si ho určitě zaslouží.
Doufejme, že se návrhářům obuvi bude časem lépe dařit i u nás a dočkáme se nějakého toho Serbák Concept Stóru. K polštářům z deštivých mraků si pak Zuzka bude moci ušít třeba i to sluníčko.

P.S.: Pokud vás zajímá, co dělají jiní slibní tvůrci krásných a současně nositelných bot, poslechněte si v sobotu v 11 hodin rozhovor s Eliškou Kuchtovou v Modeschau na rádiu Wave. Boty z její klauzury a novinky jejích spolužáků z ateliéru designu a obuvi pražské VŠUP si také můžete ještě do čtvrtka prohlédnout naživo na Artsemestru 2012.

ARTSEMESTR ZIMA 2012

2012-02-11T06:00:00.008+01:00

dnešní rapport bude zase jen v obrazech. na slova (a bohužel hlavně na jména) se nezmůžu, jsem braindead (jak říká miakarina) a navíc jsem si na vernisáži výstavy Artsemestr zima 2012 připadala děsně out. nemohla bych pracovat někde v podzemí a z hloubi archívu vysílat své neviditelné já na reportážně-investigativní outingy? (takové jsou poslední dobou sny 11 koček). sorry, máme takovej existenciální angst a kde je příliš mnoho lidí, tedy hlavně tam, si připadáme, jako bychom tam zabloudily omylem. ale dost už fňukání.

klauzury studentů pražský umprumky a lidi, co jsou hip, fotoobrazem:

těžko si připadat in, když tu běhaj takovýhle lidi...

koukám, že nemám doma boty, co by stály za řeč. a proboha slavnej jeffrey campbell se může jít zahrabat v porovnání s tímhle shoe ártem!

tohle (nebo skoro tohle) jsem viděla v kině a vraždilo to...

jestli je vám tahle modelka povědomá, koukněte sem

...nemám co na sebe. vážně.

nejvyšší.

prstýnky

2012-02-09T01:21:00.000+01:00

Líbí se mi, jak si děti nosí všechno po svým a na prstýnkový pravidla kašlou (nenos prstýnek na každým prstu, bude to přeplácaný!).

Možná, že to ale prochází jenom opravdickejm princeznám, takže se ani nebudu snažit tenhle styl napodobit. Někdo prostě má a někdo nemá! ...a tolik prstýnků stejně nemám.

prstýnky z blešáku

Kabát pro Andreu (part II)

2012-02-06T12:12:00.003+01:00

Jistě jste byli celý týden jako na trní a nemohli jste se dočkat pokračování našeho příběhu o Kabátě (jehož první díl si můžete připomenout tady), který na zakázku navrhuje Mirka Talavašková. Andrea (naše figurantka a Mirčina zákaznice) měla přání a požadavky, Mirka (ona návrhářka s kleopatřím účesem) měla zase skvělé nápady a hlavní slovo v otázce designu. Celý proces by se ale neobešel bez další postavy: zručné krejčové. Za ní putoval Kabát dokonce na výlet do Rychnova nad Kněžnou, odkud návrhářka pochází.

Zpracování druhého dílu naší story mi trvalo déle, než jsem si myslela. Nějak jsem se nemohla prokousat milionem fotek Límce a Podšívky a nebyla jsem schopna doučit se celej ten krejčovskej žargon. Chybí mi tak slova k popsání procesu. Vím, že existuje podsádka (to udělali v krejčovské dílně) a stehovka (ta bílá nit, kterou je kabát na fotkách zkušebně prošitý) a taky lemovka. Víc si nepamatuju. Umím sama nanejvýš přišít knoflíky, proto jsem v ateliéru Mirky Talavaškové radši jenom cvakala foťákem a snažila se při tom neplést nikomu pod nohy. Sledujte obrázky. Je to vlastně tak trochu jako komiks.

během druhé zkoušky musela Andrea v Kabátě trochu cvičit:

zjistilo se, že je potřeba Kabát na zádech ještě trochu zabrat (velmi často používaný výraz žargonu)

Nejfrekventovanějším slovním obratem bylo "anebo" a neustále jej pronášela jak Andrea, tak Mirka. Celé "anebo" se točilo okolo Límce. Možností bylo totiž bezpočet. Andrea si nejdříve přála Límec obrovský. První zkouška však odhalila, že takový ~~trychtýř~~ límec vytváří efekt ochranného límce pro nemocné pejsky a z prvotního nápadu sešlo. Mirka se musela zamyslet, zkoušela různé varianty, špendlila a párala...

Takovéhle prošití - tedy kúra, kterou Kabát pravděpodobně právě teď podstupuje - patří k typickým prvků v tvorbě Mirky Talavaškové. Našemu Límci prospěje, říkaj kočky. Co myslíte vy?

Mezi druhou a třetí zkouškou došlo k zásadnímu kroku v procesu výroby Kabátu. Říkáme mu "rychnovské intermezzo." Ke slovu se totiž dostalo profesionální krejčovské řemeslo v podání Mirčiny maminky a švadlenek z její dílny v Rychnově nad Kněžnou.

Při třetí zkoušce bylo třeba vybrat ještě jednu barvu k modré podšívce. Mirka Talavašková má totiž výrazné podšívky ráda. Líbí se jí, když kabát skrývá uvnitř nějaké překvapení. Nakonec se vítěznou stužkou stala bledě zlatá, která trochu zjemňuje dominantní jasně modrou. Pro Andreu byl výběr barvy velice vážnou věcí:

Nakonec Andrea strávila drahnou dobu tím, že se různě obalovala Límcem, přemýšlela, kam si dá brož a jestli si bude Kabát zavazovat jako župan, nebo se naučí nějaký jiný grif. Hlavně se ale zakuklovala do zatím nehotového Límce.

Nakonec se ještě konalo zasedání ohledně případných knoflíčků či patentek (unclassified info: Límec dostane patentky).

A co bylo potom? Pak Kabát zase putoval do Rychnova k finální úpravě. Na výsledek si tedy budete muset počkat na závěrečný díl naší minisérie. Až si v něm Andrea vyjde poprvé, 11 koček bude u toho.

Kabát pro Andreu od Mirky Talavaškové se tak na 11 kočkách brzy objeví v plný parádě!

před svým výletem do Rychnova byl Kabát naposledy spatřen takto:

window shopping s pipilotti

2012-02-02T22:40:00.005+01:00

uděláme si teď spolu takovej malej window shopping.
původně měl bejt se všema kočkama, nakonec jsem ale do mrazu vyrazila jen já, pipilotti.
vybrala jsem pár kousků, který myslím stojí za tu cenu. kočičí zásada číslo jedna totiž zní: když už něco kupovat, ať je to buď sekáč nebo originální design. proto kašlem na slevy v řetězcích (naší agitku proti rychlý módě si můžete přečíst tady), brouzdáme po našich zamilovanejch obchodech peněz nemaje a zvažujeme, kam s uspořenou librou (až ji uspoříme).
na oblizování vitrín je teď trochu zima, proto se půjdeme ohřát dovnitř. s kočkama se totiž nemusíte bát lézt do obchodů bez peněz. jako správný socky jsem ostřílený a domníváme se, že majitelé obchodů nás zbožňují.
roztočte tedy svá otočná křesílka, naše tour právě začíná...

nejdříve se musíme zastavit v oblíbeném
Leeda stóru (Bartolomějská 1, Praha 1) kousek za řekou. pokud máte rádi slevy, tak i to tady teď mají. mimoto tu také mají okulahodící nizozemský design. neonová pouzdra/penály/kabelky (podle fantazie) od Samiry Boon se nemusejí nijak zapínat; okraje se prostě přeloží a vinyl přilne k vinylu (nedávno se o nich psalo např. na blogu love aesthetics). to hi-tech šperky od freedom of creation zase přicházejí na svět pomocí 3D tisku, takže samá kouzla a čáry. na mé chápání je to trochu moc, jsem spíš na ten window shopping. stále se mi líbí novesty s třásněma a plstěný shopper od Aelin (tentokrát ten oranžový).

nutnou zastávkou číslo 2 je kočkama milovaný
Parazit Fashion Shop (Karlova 25, Praha 1)

o největší odvaz se tentokrát postarala Lenka Sršňová (top tip 11 koček: pánská bunda a sukně "Yetti"). celá pryč jsem z toho, jak k jejím věcem barevně ladí ty porcelánový dortíčky Petra Hůzy (u koček zaběhnutá klasika) a novinkový obaly na notebooky minimon.
další tipy: košile Izabela Komjati s retro vzorem, šedý košilový šaty Zdeňka Imreczeová, brože trash made a NuovoRetro, taška "hlava doktora laborátora" od Dity Rakouské (taková parazití klasika).

dále se ohřejeme v designové prodejní galerii
Harddecore (Senovážné nám. 10, Praha 1), kde jsou k naší radosti k dostání košile a čelenky Muset a novinky mladé šperkařky Markéty Richterové.

nakonec se musíme potěšit krásou starých časů a navštívit alespoň dva vintage ráje v centru města, co myslíte? tour guide jsem samozřejmě já, takže nechci slyšet žádný odmlouvání. věřte mi, nebudete litovat.

Punktura Retrovintage (Vodičkova 10, Praha 1)

tady mají vždycky něco extra. třešňový svetřík Sonia Rykiel (!!!) už je bohužel fuč (bohužel ne mojí vinou). boty a kabelky jsou však stále ještě k mání. jo a pánská část, ta je podobně luxusní.

v Laly vintage (Štupartská 3, Praha 1)
zase mají dost roztomilou dětskou sekci a rovněž parádní kabelky!

konec.
líbilo?
jestli jste to se mnou prošli celý, tak jste skvělí. půjdete příště zase? (beru jenom ty, co neodmlouvaj a nechtěj se všude stavovat na kafe).
rozchod!

just another monday morning

2012-01-31T08:06:00.001+01:00

vím, dneska je úterý. a fotky jsou z neděle. navíc nemám ráda anglický názvy česky psanejch textů, ale život nejde člověku vždycky úplně na ruku; jarvisovi se nedá odolat a když zpívá 'Is this the light of a new day dawning? A future bright that you can walk in? No it's just another Monday morning, Do it all over again', tak je prostě pondělní ráno. v neděli i v úterý.

to se takhle kočičí princezny rozhodly, že se sejdou, aby byly kreativní, jenže se to nějak zvrtlo. ~~nedělní~~ pondělní náladě člověk (natož kočka) zkrátka neporučí.

začalo to nevinně; komiksama jako peanuts nebo pod dekou. jenže jarvis udělal svoje a od dějin smrti je to už jenom kousek k terrymu richardsonovi. asi to jinak než pornem ani skončit nemohlo..

tohle je zatím jenom ochutnávka a hudební doprovod; fotky a mnohem víc knížek čekejte v nejbližích dnech. a jako obvykle vás kliknutí na obrázek s playlistem přivede k mixu.

kočky a knížky

2012-01-29T18:45:00.003+01:00

my kočky knížky prostě milujeme. ne jenom jako dokonalej kousek do vydesignovaný knihovničky. a nemáme na mysli ani tu vůni papíru, šustění stránek, nebo to, když se vám podaří v antikvariátu sehnat výtisk dlouho sháněný knížky s ještě nerozřezanejma listama. to všechno je sice nezaměnitelný, ale těžko to může přesáhnout zážitek ze čtení samotnýho, ať už k tomu zprostředkování používáte místo papíru ipad nebo kindle.

taky máme trochu úchylku na fotky lidí, kteří čtou (i Marilyn vypadá ještě líp než obvykle, jakmile v ruce drží knížku, no ne?; je taky snadnější jí odpustit to herectví, když u čtení Joyceova Odyssea vypadá tak zmateně a u Stébel trávy tak smutně.), přičemž válet se celou neděli v posteli s knížkama ovládáme naprosto bravurně.

co z toho vyplývá? jako správný pseudointelektuálky jsme se rozhodly, že sem prostě začneme víc cpát naší oblíbenou literaturu.

v nejbližších dnech můžete očekávat fotky línejch koček, který celou neděli strávily v posteli v obložení knížek a ještě u toho zvládly pouštět svoje oblíbený desky a hledat ten nejpohodlnější válecí se outfit. (a bude i válecí se postelovej mixtejp.)

prozatím 'aspoň' ta Marilyn, která teda podle nás rozhodně neměla špatnej vkus.

(všechny fotky poctivě vygoogleny)

p.s.: taky jste schopný strávit celej víkend v posteli, nebo je to jenom kočičí problém?

liška ryška

2012-01-27T19:41:00.006+01:00

Lišky jsou moc krásný zvířata. Co myslíte? Lidi si tuhle pletou z vlkem, ale je to jistojistě stříbrná liška. Se zářivě modrejma očima (což bude asi celkem rarita).

boty Fly London, starší kabát A.L.E., vintage kabelka z kuzmarktu a liška-vlk od Jany Pospíšilový - lidi se mě někdy na ulici ptají, "kde se to dá sehnat," posílám je teda do Parazitu nebo k Mimi

* fotila Míša Klakurková (děkuju!)

Czech Grand Design 2011

2012-01-25T22:59:00.009+01:00

šperk, o kterém se mluví (Zdeňek Vacek&Daniel Pošta)

11 koček doporučuje zajít do Technického Muzea na výstavu nominací na Ceny Czech Grand Design za rok 2011. Většinu vybraných exponátů jste sice mohli vidět už na designbloku, tady je ale máte hezky přehledně vedle sebe a můžete je tak snáz porovnat. Instalace samotná nám vzala dech (jsme přece fešn blogerky), proto už nemáme víc slov, než pár nepodstatných poznatků: ředitelka designbloku Jana Zielinsky nosí psaníčko od Hany Zárubový, designéři si kupují šperky u svých kolegů (např. Janja Prokic nosí náušnice od Markéty Richterové), nevím, jaký měla vernisáž dresscode, ale většina lidí přišla naprosto jednoduše a ležérně oblečená - bez tý hipsterský křeči!

naše top 3 fešn kolekce: Zdeňka Imreczeová, Zuzana Kubíčková, Hana Zárubová

z naší oblíbené kolekce Lure od Nastassie Aleinikavy a Janji Prokić

taky tam mají moc pěkný fotky (foto ke kolekci Air Force Hany Zárubový, foto šperků Janji Prokić, plakáty k výstavě Glamour v UPM)

Klára Šípková (nominace šperk) v botách United Nude

Kabát pro Andreu (part I)

2012-01-23T19:07:00.008+01:00

Dneska vám něco povím o jednom kabátu a taky o slevách. Ne, nebude to tuctovka o kabátku, který jsem si koupila, až když ho milostivá korporace konečně zlevnila na půlku ceny, která stejně neodpovídá jeho skutečný hodnotě. Bude to začátek pohádky o hodné Andrejce, kterou si její muž před vánoci zavolal řka: "Musíme si vážně promluvit" a po chvíli napjatého ticha slavnostně oznámil: "necháme ti ušít ten kabát u Mirky Talavaškový!"

Místo abych jí tiše záviděla, rozhodla jsem se já, Pipilotti, že celý ten příběh zdokumentuju, aby se z něj mohla poučit a potěšit čtenářská obec jedenácti koček.

Proč si myslím, že vás to poučí?

Zaprvé, pocit, že vám někdo šije něco na míru, někdo, kdo je budoucí Coco/Karl/Vivienne je nenahraditelný. Ten pocit vzniká tak, že se vám designér se zaujetím věnuje a na kusu oblečení, které jste si uvykli vnímat jako jednosezónní hadřík, promýšlí každý detail, aby výsledek byl dokonalý a abyste se v něm cítili dobře.

Zadruhé, možná máte mylnou představu, že takové služby mohou využívat jenom bohaté elity a my, socky, musíme vzít za vděk nabídkou řetězců, ze kterých si sice stejně nakonec odneseme víc, než jsme chtěli a potřebovali, ale pocit výjímečnosti se patrně stejně nedostaví. Při slevách jsem si většinou připadala dost uštvaná a mívala konzumní kocovinu, u Mirky jsem dostala skvělý kafe, čaj, pletený papuče od babičky na nohy a utvrdila jsem se v názoru, že do šikovných začínajících návrhářů stojí za to investovat. Je to totiž win-win.

V době vrcholících slev v módních řetězcích tedy uvádíme seriál "o tom, jak se co dělá", o tom, jak vznikají custom-made oděvy a zakázky. Zaměříme se samozřejmě na mladý návrháře (jak zmámo, i kočky mají předsudky), protože ti nás zajímají nejvíc a taky si je můžeme finančně dovolit spíš než ty etablovaný, u kterých tak rády nakupují třeba celebrity. Berte to jako malého (neúplného) průvodce nebo jako inspiraci. Třeba vám pomůžeme zorientovat se v dosud nepoznaném světě.

Vlastně si s kočkama říkáme, že nám celej módní průmysl může vlízt na záda. Jsou slevy, svátek módymilovných dívek a chlapců, a my kočky máme zase potřebu si zamňoukat...
Nelíbí se nám, že se vyrábí tolik jednorázovejch oděvů, který jsou šitý záměrně tak, aby se brzy rozpadly a spotřebitel tak musel znovu vyrazit na nákupy. Proč podporovat tenhle byznys, který ve svým důsledku zaplavuje svět nekvalitníma trendy hadrama a doplňkama? Proč by nám nemělo vadit, že se oblečení tak rychle rozpadne a ani se nedožije momentu, kdy se ho rozhodnete dát opravit, přešít nebo poslat dál? Protože víc než do kvalitních materiálů a zpracování se investuje do reklamy? A slevy přece týhle nesmyslný mašinérii nasazujou korunu: opravdu je nutný toho produkovat tolik, když se velká část zboží stejně neprodá jindy, než v období slev? Proč bych měla chtít pytel věcí, který jsou skoro zadarmo? Má mě jejich nízká cena ukonejšit, abych o zvrhlosti systému nepřemýšlela a veselila se, že místo jednoho trička jich můžu mít pět? Proč jsou obchody zaplavený zbožím, který se tváří děsně exkluzivně a přitom stojí na práci novodobejch otroků?

My kočky tohle fakt nechceme.

Už delší dobu tuhle rychlokvašnou módu bojkotujeme. V naší garderóbě se radujeme nejvíc z originálů, z věcí zakoupených nebo vyměněných na blešáku, v charitě nebo v sekáči. Už delší dobu víme, že šaty od návrháře, který nikdo jiný nemá (nebo možná jen pár lidí na světě) se nám vyplatí víc než desatery tuctový šaty z řetězce. A když se chceme jó rozmazlit, necháme si ušít něco na míru u oblíbenýho designéra - ano, my socky z 11 koček. Nejsme totiž tak bohatý, abysme si mohly kupovat levný věci, že jo.

Když už toužíme po zpestření, koupíme si tu tašku plnou hadříků z druhý ruky (aspoň nám nebude za pár měsíců vadit, že jich polovinu zase neseme zpátky do bazaru). Když v obchodech vidíme ty hromady sukýnek a svetříků, který se ani nevejdou na pulty a štendry, nedůstojně padají z ramínek a vypadají tak nějak olezle, zbytečně a zastarale, protože jejich sezóna už je passé, napadá nás, kolik z nich se vůbec dožije toho, aby je bylo možný zrecyklovat? Dočká se vůbec nějaký ten kousek momentu, kdy jej někdo s úctou vystaví ve svém vymazleném vintage shopu a blogerky budou chodit kolem a říkat "óóó, to bude tak ze začátku druhý dekády jednadvacátýho století a pořád je to krásný!"?

Pamatuju si nakupování v britskejch outletech (ano, TK Maxx), jak mě to tehdy strašně bavilo, protože jsem tam sehnala značkový oblečení za pár liber. Po dvou letech si konkrétně vybavuju akorát jednu černou krajkovou podprsenku, nic víc, protože minimálně polovina věcí se mi vlastně zas až tak nehodila, prostě jsem je neměla k čemu nosit, nebo mi vlastně až tak dobře neseděly. Hlavní motivací k nákupu byla jejich výprodejová cena a dneska už ani nevím, který z těch opranejch triček mám ze značkovýho outletu a který odjakživa, protože k nim stejně nosím tepláky. Ale zato ty šaty od Lucie Mareš s ručně vyšitým kohoutem si nechám do konce života! A taky ty promoční od Yany Thal a tu státnicovou sukni od Zuzany Veselý a dokonce i ty starý maturitní a přijímačkový šaty od timourek (TEG), který jsem omylem jednou nechala v zapnutý ždímačce asi tak hodinu, i ty stále mám a raduju se z nich.

Nechci zas tak moc - jak jste si jistě všimli, pouhou změnu světa k lepšímu (třeba lepší pracovní podmínky pro ty mravenečky, kteří tu šuntovou konfekci vyrábí, nebo jim spíš přeju jinou a smysluplnější práci) - když chci nosit oblečení, ve kterém je mi dobře, které vydrží, a ve kterém mám zasloužený pocit jedinečnosti. Přeju si, aby tenhle pocit mohl zažívat každý. Asi to ale pro většinu z nás znamená, že náš šatník bude zkrátka útlejší, že se nenecháme oblbovat sezónními trendy a "must-havy" a budeme prostě muset trochu víc o investici svého "ošatného" přemýšlet.

Jsme arogantních 11 koček and we approve this message.

(blogy, kde se v posledních dnech objevily podobné manifesty najdete TADY a TADY. že by se svět už měnil? Gretě a Jul drží kočky palce.)

Kabát pro Andreu v procesu

Andrea

MgA. Mirka Talavašková, dvojnásobná držitelka titulu Top Styl Designer (2008, 2009) a absolventka pražské VŠUP (2010)

v kabátě z Mirčiny kolekce Metro Quadrato (2008) "pípilota"

papučky od Mirčiny babičky

na podšívce se prý Mirka chystá "vyřádit"

Chcete vědět, jak to bylo dál s Kabátem, Andreou a Mirkou? Sledujte jedenáct koček, kde brzy uvedeme druhý díl o procesu vzniku Kabátu pro Andreu, ve kterém se o dramatickou zápletku postará Límec. Nenechte si to ujít.

není o čem

2012-01-21T14:58:00.001+01:00

jo, pořád mám ty svoje náladičky. s nikým se nabavím. není o čem. nikam nechodím a čtu jenom to, co je ufňukaný.

boty Beltissimo, šaty Leeda (zkrácený), svetr Yana Thal, porcelánová brož Petr Hůza, náramek Klára Šípková, punčochy nevím

2011/ zeitgeist

2012-01-19T16:18:00.003+01:00

(weekday.se)

bilancujete? pročítáte si koncem roku diáře a deníky, nebo si děláte seznamy nejlepších akcí, co jste za ten rok navštívili? chtěla jsem to letos zkusit, ale diář si vést schopná nejsem, i když si ho každoročně pořídím. vlastně jsem v roce 2012 poprvý pořádně uvědomělá - už si nebudu hrát na to, že to zvládám, a diář jsem vypustila.

navážu trochu na pipilottino nedávný vyjádření životního pesimismu, a trochu to zkonkretizuju; přemejšlela jsem, co se mi zpětně z roku 2011 vybaví (když si teda odmyslím všechny osobní záležitosti), no a taky to není veskrze pozitivní.

(zleva doprava) konec nejprodávanějšího britského tabloidu News of the World kvůli skandálu s odposlechy, globální finanční krize, smrt libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, zemětřesení v Japonsku, revoluce v Egyptě, hnutí Occupy Wall Street, nepokoje po protestech v Londýně, skandály italského premiéra Silvia Berlusconiho...

...jo, a taky je nás už 7 miliard. když jsem chodila do školy, učili nás, že světová populace brzo překročí hranici šesti miliard. nevím, jestli vám takový číslo vyjadřující počet lidí na Zemi přijde děsivý, mně každopádně dost.

všechny tyhle pohledy mimochodem doprovázely vernisáž výstavy Zeitgeist, která se koncem loňského roku konala v Göteborgu.

Zeitgeist je projekt švédskýho řetězce MTWTFSS WEEKDAY (přesně tak, weekday je už v dnešní době v podstatě prachsprostej oděvní řetězec, na rozdíl od většiny významnějších korporací je ale - spolu se spřízněnou značkou cheap monday - člen fair wear foundation; nadace, která se stará o férový pracovní podmínky a platy lidí ze zemí třetího světa, jejichž kratochvílí je šití jednorázovek, co si holky ze západu nakoupí za pár šupů ve slevách) a podle mě jedna z nejlepších věcí, co se fešn světu v uplynulým roce přihodily.

v podstatě se jedná o to, že se návrháři snažili každý týden roku reflektovat momentální dění ve světě, vymyslet k tomu nějakej ten oku lahodící design vhodnej pro sítotisk, načež ho v jednotlivých weekday buticích pěkně ručně natiskli na trička. utržený peníze přitom občas věnovali na dobročinný účely. třeba aby svět nebyl tak...však víte.

(mimochodem, zaznamenali jste, že se watchmenama proslavený doomsday clock před několika dny posunuly zpátky na za pět dvanáct?)

video z vernisáže zeitgeist výstavy najdete TADY.

přehled všech 52 designů + pokračující projekt ZDE.

LURE

2012-01-17T00:28:00.014+01:00

Projekt Lure je pro mě na český designerský scéně vítaným úkazem. Ve světě, kde je za dobrý vkus považován téměř výhradně minimalismus, oživují šperkařky Nastassia Aleinikava a Janja Prokić starosvětskou zdobnost a aristokratického ducha. U ktitiků jim přitom tenhle výstřelek celkem slušně prochází (a u koček to maj taky dobrý). V životě jsem se teď sice ocitla ve fázi, kdy mnou zmítá barokní sentiment, když mi ale zrovna nepřijde všechno jako marnost, toužím po drahým kamení (a taky po černejch perlách, stříbrnejch mašlích, lístečkách a liškách s chvosty obtáčejícími se okolo prstů). Ve šperkovnici mám skoro samej plast a drát, nedivte se tedy, že se mi někdy zachce bejt taky trochu šlechtičnou.

Láká-li vás Lure podobně jako mě, těšte se na chystaný rozhovor s Nastěnkou a Janjou. Již brzy se objeví na jedenácti kočkách.

S radostí pozoruju, že i některý český fešn blogerky oblibují tyto šperky. Víte třeba, co dostala k vánocům Greta? A co Anna? Aby to na cz blozích byl pořádnej trend, muselo by se však věci patrně chopit romwe a nasekat jich milión a pak byste si to třeba mohli pořídit lacinějš a poštovný byste měli dokonce ZADARMO. Našli byste to patrně v sekci "Faking Eastern European Design". Která kočka by pak ale něco takovýho chtěla, že jo?

*foto Marcel Stecker (díky Nastěnce za zaslání)

vyměňovák

2012-01-13T21:10:00.001+01:00

Na čtvrtečním clothes-swapping večírku ve "Sladkáči" zvaném "vyměňovák" jsem celkem slušně obměnila svoje svršky - barevný jsem vyslala vstříc happy životu s někým veselým a pořídila si černej vohoz, tak jak to teď odpovídá mýmu ponurýmu rozpoložení. Přišla jsem taky ke knize vydaný ÚSTRem, která prohlubuje můj antropopesimismus víc, než občasný masochistický exkurze na stránky módní unie nebo módního pekla. Vlastně jsem chtěla vyznat lásku všem, kdo organizujou takový eko a thrifting a fun akce, kde zaplatíte akorát tak dobrovolnej příspěvek na taxík (aby se mohli zbylý krámy odvézt na charitu a řídící výbor se mohl opít) a těm hadříkům z háemka a spol. prodloužíte jejich jinak jepičí život. S trochou štěstí tam kápnete i na šedesátkovou kabelu, do který se vám vejde i vaše neforemná zrcadlovka, kterou teď musíte jako trapná blogerína z 11 koček všude tahat s sebou. Říkám si, že fakt, že si můžeme to naše oblečení takhle ekologicky povyměňovat a bez větší újmy se klidně zbavit většiny našeho šatníku, vypovídá o našem světě víc, než jsme si asi ochotný připustit. Ve "Sladkáči" maj jablečnou "Zonku" a palačinku s marmeládou (ten život ke mně vlastně není tak zlej) .

would-be

2012-01-10T19:47:00.003+01:00

být tak kočičí ženou a žít po nocích! toulat se liduprázdnejma uličkama, vyhřívat se pod lampou a mít pocit, že město je celý moje. a taky chodit v suprrr cat kostýmku a mít superpowers.

stejně v nich chodíme, v kostýmech s iniciálama a logama, jeden za spartu, druhej třeba za adidas, máme každej ňákej cejch. ale chyběj nám ty superpowers. a většinou nám to ani nevadí. musíme se smířit s tím, že nám něco chybí a vždycky chybět bude. jsme vlastně malí, směšní a ubozí. i v suprrr kabátě pro would-be Catwoman. celý je to ňáký would-be, to žití...

kabát Pussy Deluxe, dar od kamarádky L.
boty Beltissimo, dar od maminky
would-be život, dar od real Boha (was ist das, ten můj život? jako for real)

*fotil C.

moje nový prsa

2012-01-09T18:21:00.002+01:00

'storemade' triko (ze stockholmský pobočky) weekday; vzniklo na podporu protestního aktu, kdy dvacetiletá egyptská blogerka Aliaa Elmahdy zveřejnila fotky, na nichž pózuje nahá, v zemi, kde je nejběžnější ženský oděv burka.

nejhodnější jsem byla já?

2012-01-05T23:59:00.001+01:00

ježíšek kvůlli mně vybral weekday, knihkupectví i rekomando. sice si nejsem moc jistá, že jsem si to všechno zasloužila, ale kdo jsem, abych zpochybňovala rozhodnutí ježíška, žejo.

1. náhrdelník weekday
2. paula a lulínci od minimonu
3. knížky z edice zip
4. skandinávský vinyly z rekomanda
5. šaty kadinsky, weekday

tu nejlepší věc si schovávám na příště. dostala jsem totiž nový prsa.

Kdo mi poslal vzkaz?

2012-01-04T11:37:00.005+01:00

Byl večer a já při svitu svíčky rozbalila ZVLÁŠTNĚ zabalený dárek.

.........zděšení........koho unesli?......... co je to za vzkaz....... chtějí výkupně?....

.......a hlavně: ČÍ JE TO MALÍČEK?!!......

Aneta Bendáková alias malá bedna je autorkou mnoha komiksů a ilustrací (zde). Šperky moc nevyrábí, ale tenhle je tak vtipnej, že by možná měla. Já mám v plánu malíček nepoužívat jenom jako bezpečný místo kam odložit prstýnek když ho nebudu nosit, ale nejspíš to celý budu nosit jako svou novou morbidní brož.

Mám takový tušení, že malíček byl součástí jednoho z komiksovejch světů a nějakou dírou v časoprostoru se nedopatřením dostal až ke mě a já teď nevím, jakou roli budu mít v rozehraném příběhu a jak zařídit, aby všechno dopadlo dobře.

Aneta pravidelně publikuje svoje komiksy ve fanzinu BubbleGun. Zvlášť tohle starší číslo má fakt skvělej obal. Co říkáte?

více na www.malabedna.cz

moje fešn dárky

2012-01-02T23:25:00.001+01:00

vánoce jsou už passé a já jsem ani nestačila chytnou tu správnou vánoční náladu. měly jsme pro vás sice připravený veganský recepty na cukroví, ale naservírujeme vám je pěkně až v červnu. chcete slyšet drb? jedna z nás má novou kérku, kvůli který se prý nemůže už několik dní hejbat. ta mládež! taky má (starou) nemocnou kočku a proto se musí věnovat pouze jí a ty ostatní zanedbává. proto vám místo něčeho novýho, kreativního a vtipnýho posílám jen přehlídku dárků, který jsem si sice z části nadělila sama (ti dospělí!), ale jistě vás to zajímá, protože je to fešn.

vytoužené psaníčko (Zuzana Kubíčková)
čelenky (Muset) schválil sám Pavel Ivančic
šála (víc tady) a koláč skrývající nákupní tašku (fashion.lab)
brož Marie Silondi (na novinky se podívejte sem)
svetřík yana thal a baretek od Idy (baretek si můžete vyrobit podle tohohle návodu)
boty od maminky (Beltissimo)

proužky patří k něčemu, co vám brzy ukážu! (ať máte taky překvapení...)

nepijte!

2011-12-30T23:55:00.001+01:00

nepijte, bude vám špatně. vím to, protože jsem se dneska pokoušela namixovat několik drinků. nepovedlo se mi to. jenom je mi teď děsně špatně. a víte, že v americkejch (a dokonce i kanadskejch) barmanskejch receptech je cider pouhej jablečnej mošt? myslím, že to vysvětluje mnohé. pijte cider (tedy alkomošt) čistej - tak, jak je - a nijak ho nemixujte! ani když máte ten nejstylovější šedesátkovej šejkr (ano, je to Brusel).

šťastnej novej rok!

jo a víte, že náš blog se jmenuje jedenáct koček díky klukům z Prageru, kteří vyrábí jeden ze tří českých ciderů? chtěli, aby se jejich cider jmenoval jedenáct koček (protože je to legrace), ale nakonec svůj cider z Prahy pojmenovali po autorovi jeho původní receptury, legendárním F.H. Pragerovi. a my jsme to jméno zachránily (protože je to legrace). berte to jako takovou pravdivou reklamní anekdotu (zbytek TADY).

kšandy Oldschool, kravata ze sekáče, šejkr z aukra

Kaleido-vločky z dlouhé chvíle

2011-12-29T17:44:00.019+01:00

Ta letošní zima je fakt divná. Sníh nikde a místama to vypadá skoro na jaro. U nás na chalupě dokonce vykvetla divizna. Při čekání na sněhové vločky si krátím chvíli kouzlením vlastních vloček ve starém kaleidoskopu.
A jak si čas krátíte vy?kaleidoskop - úlovek z kolbenky při našem kočičím zátahu na krásný harampádí

hvězdy, mašle, perutě

2011-12-27T09:31:00.001+01:00

šála fashion.lab design studio z "cukrárny" designSUPERMARKETu se dá nosit na mnoho způsobů, čelenka Muset, tričko Yana Thal, sukně second hand, punčocháče nevím, boty od ježíška!

* fotil C. ("tahle rtěnka ti sluší, miláčku")

humbug a kýček

2011-12-24T02:54:00.001+01:00

pokusí se někdo triumfnout zdejší vánoční kýček?

stromeček se od momentu ozdobení tentokrát zřítil během hodiny, čímž padl loňský rekord. kočky prostě vánoční stromky milujou. co ale kočky evidentně nemilujou (nebo alespoň ty dvě, který se mnou sdílí domácnost), jsou františky. moje snaha si nějak přivodit obvyklou otravně entuziastickou vánoční náladu byla totiž tak zoufalá, že došlo i na františky. letos je to ale zatím spíš humbug, štve mě počasí a vadí mi, že při zhruba stometrový trase do obchodu musím projít kolem tří různejch stanovišť kapřích jatek (kdybych měla v moci nějak vymítit jedinou českou vánoční tradici, hádejte, která by to byla?).

a jelikož obklopení se vizuálním kýčkem na přivodění vánoční atmošky nezafungovalo a na ducha minulých vánoc je ještě brzo, zbývá to nejosvědčenější - pohádky, čaj se skořicí, zlatý prasátko...a samozřejmě vánoční mixtejp. klik na obrázek!

štastný a veselý humbug- a cruelty-free vánoce přeje jedenáct koček!

Vánoční Modeschau s 11 kočkama

2011-12-23T14:40:00.003+01:00

Kdo by nechtěl slyšet o jedenácti kočkách i na Ježíška, že jo?
Až budete zítra zdobit stromeček, pusťte si k tomu v 11 hodin rádio Wave a poslechněte si rozhovor s jedenácti kočkama! Povídání o blogování a nezávislý módě doplní i písničky z našich mixtejpů.

Musela jsem reprezentovat já, pípilota, protože ostatní kočky jsou buď sociofobní lemry nebo workoholičky.

Věříme, že koktající kočka v Modeschau potěší jak naše fanoušky, tak hejtry.

záznam si můžete poslechnout od příštího týdne tady

Pro svátek i všední den

2011-12-21T12:00:00.001+01:00

Kočky tu mňoukají, že prý by si chtěly ještě něco malýho vytvořit. A prej na ně nemám chodit s žádnejma složitostma, protože na to před svátkama není nikdo zvědavej.
Tak co takhle ušít si baret na půl hlavy v jednoduchých 6ti krocích?
Budete potřebovat:
Filc (cca 45×20 cm)
Saténovou stuhu nebo keprovku (cca 50 cm)
2 různě velké talíře nebo misky
křídu, nůžky, několik špendlíků, šicí stroj a jehlu a nit
1. Podle talíře si na filc křídou nakreslíme dva kruhy. Do jednoho z nich pak ještě vkreslíme do středu menší kruh. Na zbylém kusku filcu si ještě nakreslíme obdélníček na šťopičku :-)
2. Všechno si vystřihneme, kruhy navrstvíme na sebe a než začneme šít prošpendlíme.
3. Prošijeme kruhy cca 3 mm od vnějšího obvodu a po došití obrátíme tak, aby sešití zůstalo ve vnitřní straně.

4. Pak našijeme saténovou stuhu kolem vnitřního otvoru. (nezapomeneme konce stuhy zatavit nad plamenem)
5. Teď si vyrobíme šťopičku z obdélníkového kousku filcu. Obdelník přeložíme delší stranou na polovinu, zajistíme prošitím a pak dvakrát přehneme - jakoby srolujeme - a znova prošijeme.6. Našijeme šťopičku na prostředek vrchní části baretu. Našíváme ručně několika stehy kolem obvodu šťopky. Pak překontrolujeme výsledek a můžeme šťopičku ještě malinko zastřihnout.Baretek jako je tenhle na hlavu připevníme vlásenkou, nebo je možné přidělat ještě tenkou kloboukovou gumičku. Nakonec ještě můžeme baret ozdobit oblíbenou broží nebo odznáčky, aby nám to o svátcích zase seklo.
brož od carnivory - moje oblíbenáTak co, kdo to zkusí?

Silondi pop-up

2011-12-20T22:44:00.002+01:00

Mám ráda bytový večírky. Mám ráda i bytový blešáky, který občas někdo uspořádá, třeba aby se mohl s čistým svědomím odstěhovat bez zbytečnýho vyhazování funkčních věcí, který ještě můžou někomu udělat radost. Od minulýho týdne mám ráda i bytový prezentace designérů. Tyhle privátní akce se většinou konají v soukromých bytech pouze v případě, že designér nemá k dispozici vlastní showroom nebo dostatečně prostornej ateliér. Mně se ale tenhle koncept líbí nejen jako kreativní řešení v nouzi. Bytová atmosféra ve mně totiž vyvolává příjemný pocity a umožňuje mi rozmyslet si případnej nákup mnohem líp než prostředí obchodu. Sice můžete namítnout, že takovej privátní pop-up shop vyžaduje velkou míru socializace a taky vazbu na designéra samotnýho nebo na někoho z jeho okruhu. To může být špatná zpráva pro asociál(k)y z 11ti koček, který nemaj facebook. Dobrá zpráva ale je, že bytovou prezentaci toho nejnovějšího od Marie Silondi jsme si stejně nenechaly ujít.

Když Marie rozprostřela u Lucie doma svoje nejnovější šperky, vypadalo to, jako by na stolech rozkvetly mořský sasanky, ježci a houby. Marie totiž tradičně dělá výrazné šperky oraganických tvarů a krásných barev. Najdete mezi nimi ale i spoustu minimalistických a decentních kousků, který může nosit i vaše maminka.

V poslední době má designérka nejradši bílou v kombinaci s neonovými odstíny.

Novinkou letošní kolekce jsou i krásný a (multi)fuknční krabičky (design Jan Činčera).

Když jsme u těch bytovejch akcí, tak Marie byla vlastně prvním člověkem z mýho okruhu, který u sebe doma kdysi zorganizoval "clothes swapping" večírek, tedy jakousi burzu oblečení zadarmo. Vzpomněla jsem si na to minulý týden při čtení článku Karolíny Vránkové (který tímto vyjadřuju svou nehynoucí lásku) a Lucie Kavanové o "nakupování" zadarmo, freeconomy a recyklaci věcí (Respekt, 50/2011, s. 83-85). Online si ho přečtěte tady.

Webovky má Marie v současný době ve výstavbě, ale brzy bude mít zbrusu nové. Její šperky najdete v obchodech Artěl a Hard-de-core.

Co vy a tyhle "bytovky"?

nekupujte dárky!

2011-12-18T22:22:00.010+01:00

nebo jako jo. kočky ale musí mít zas něco extra, a tak razíme zásadu, že vyráběný dárky jsou prostě lepší, než ta konzumní opulence, co se na nás teď valí ze všech stran.

nebudu předstírat, že by mi v mým raným dětství k vánocům udělala větší radost ručně šitá panenka než ten commodore 64, co se nakonec pod stromečkem objevil. jak ale stárnu, tak nejspíš sentimentálním, nebo prostě sama moc dobře vím, jak jednoduchý a časově poměrně nenáročný je zajít do obchodu a koupit třeba dlouho sháněněj vinyl. to je věc, co mi sice udělá velkou radost, ale takovej ručně vyráběnej diář by mě potěšil víc. jednoduše řečeno, jestli máte hluboko do kapsy (jako my), zkuste to proměnit (jako my!) ve ctnost a trochu si zahrát na vánočního skřítka-kutila. my si letos střihneme něco z tohohle:

geniálně jednoduchý svícen ze zavařovačky z blogu arrow & apple. stará zavařovačka, trocha lepidla a pár stránek z knížky, jednodušší už to nebude. i když proti ničení knížek osobně dost brojím, určitě by se dala využít kopírka. nebo zkuste zapojit vlastní výtvarný talent. taková oblíbená pasáž z knížky, doplněná o autorskou kresbičku, to celý zářící do tmy..

liškolampička, návod i střihy na matsutakeblog.blogspot.com. určitě potěší nejenom vaše či cizí dětičky. level infantility tohohle dárku je sice kapánek větší, můžete například zkusit lišce přidělat číro (pro pankáče), patku (pro emaře), nebo třeba brejle (pro intelektuály).

řetízek z korálků spletených do copu, fotonávod s popisem na stránkách ecab online. pokud chcete udělat radost originálním ručně vyráběným šperkem, tohle je určitě jeden z jednodušších a přitom hodně efektních designů s minimálním vstupním materiálem. nepochybně potěší všechny fashionisty (a snad i nějakýho toho fashionistu).

kartonové škrábadlo pro kočky. ideální dárek pro kočičí ženy ve vašem okolí. o kočičích ženách - teda těch typu eleanor abernathy ze simpsonů, nikoli seliny kyle z dílny dc comics (to bych spíš viděla na nějakej diy bičík) - je známo, že svoje číči milujou víc než cokoli jinýho, takže správně směrovanej dárek zaboduje nejvíc. návod najdete na stránkách s výmluvným názvem ladies' home journal.

slaná karamelová omáčka ve sklenici, recept na food blogu 'always with butter '.

když místo zmíněný šlehačky použijete rostlinnou variantu (tu nejgeniálnější podle mě dělá provamel. kam se hrabou mléčný výrobky!), bude z toho perfektní dárek pro všechny arogantní vegany. anebo tam prostě dejte šlehačku obyčejnou, uspokojíte 9 z 10ti žroutů. jestli si říkáte, že něco tak pitomýho jako slaný karamel nemůže fungovat, zkuste se zeptat královny food porna nigelly lawson , co vám o tom poví.

korespondenční sada, designsponge.com. perfektní pro tajný milence a milenky. nebo prostě pro někoho, s kým si budete chtít vzájemně sdělovat svoje myšlenky trochu jinak, třeba proto, že už nedůvěřujete trvalosti svý datový schránky tak jako dřív. vzpomínáte na dobu, kdy to po e-mailu prostě nešlo? zkuste si malej korespondenční revival. tip: jestli je vaší tajnou láskou nějaká socka (třeba jedna z jedenácti koček), možná k tomu budete chtít přihodit i pár poštovních známek. pro jistotu..

všup shop

2011-12-16T20:53:00.001+01:00

na všup shopu - další z design akcí sloužících ke zběsilýmu předvánočnímu nakupování - najdete sprostý vánoční ozdoby od radany ivančic, mazlivý polštářky, drobnosti pod stromeček a prototypy zajímavých bot. nákupem podpoříte ohrožený druh "umprumáků" (mláďat i dospělých jedinců). jste-li švorc (jako kočky), vyčkejte našich tipů k výrobě vánočních darů. pokud byste ale přece jenom chtěli přispět na život "umprumáka", tak všup všup...

já teda uvažuju nad adopcí "umprumačky" Elišky Kuchtové (alespoň na dálku). důvodem jsou šněrovací boty, který by možná svým designem mohly kdejakýmu fashionistovi připadat do města nevhodný, ale já bych to riskla...(cutulum)

tuhle bych adoptovala taky (naranu)

adventní umňouknutí

2011-12-14T23:44:00.002+01:00

blíží se vánoce, svátky klidu a míru...ale znáte kočky - ještě si musí dát nějakej ten předvánoční bitching na uvolnění arogantních kočičích mňoukhormonů.

kočky si totiž nechají zvednout mandle celkem jednoduše. zvlášť tedy jedna z nás. já (ne pipilotti. chápu, že to nemusí být na první pohled patrné, ale fakt je nás víc. sice ne jedenáct, ale taky ne jenom jedna). jen je třeba zabojovat s otupělým a rezignovaným duchem (to možná ty davy na předvánočních ulicích) šeptajícím do ouška, že pokud chce někdo morální úpadek vidět v nedodržení dress codu, tak s tím arogantní kočičí mňoukání moc neudělá.

vysvobozením z letargie pro mě byl rozhovor s benem goldackrem, autorem sloupku bad science na serveru the guardian. bad science je taková jeho snaha vymýtit mediální rychlokvašný senzace podložený rádobyvědou. ben v rozhovoru říká: "People can be snotty about blogs but really, 1,000 blogs getting 400 views each is 400,000 views in total. And that compares very favourably with the mainstream media."
a tak jsem si řekla, že když už mám ten patent na absolutní a jedinou pravdu, blahosklonně se podělím. ostatně módě by se mělo věnovat minimálně stejně pozornosti jako vědě, ne?

dnešní mňoukání má na svědomí tenhle článek od olgy karpecké aka durduin. olga se zamýšlí nad nepostradatelností dress codu na společenských akcích coby vyjádření elementární lidské slušnosti. článek mě donutil se zamyslet, což je fajn. přemejšlení je bezva. ale potom, když si přečtu i komentáře pod článkem, jde na mě tak trochu deprese. chápu, že když už ta naše společnost nějak funguje, měli bysme se podřídit, demokracie je v tomhle ohledu poměrně jednoznačná. a naštěstí ne všechny věci jsou tak vážný jako třeba sociální podpora státu nebo řešení nezaměstnanosti. za zpronevěru peněz hrozí společnost omezením svobody, za to, že si někdo na ples vezme šaty v nevyhovující délce, ho společnost potrestá asi maximálně nějakou tou pomluvou. omezení svobody se nejspíš nebude líbit téměř nikomu, názor ostatních a jejich případné posměšky za zády ale můžou být pro leckoho naprosto bez významu.

nemůžu si pomoct, myslím na to, že pokrok funguje kromě technologie třeba i na společenské úrovni. pokrok se řídí ledasčím. a nemusí být samozřejmě vždycky k lepšímu. ale napadá mě, že třeba před dvěma sty lety bylo celkem nemyslitelný, aby žena ve společnosti ukázala ze svých nohou něco víc než kotníky. před sedmdesáti lety by asi dnešní průměrný letní outfit leckteré slečny vyvolal rozruch, snad i znechucení. vypadá to, že na řadě jsou naháči, u kterých se můžeme znechucovat jejich tělem. na creepy nahý týpky se ale koukat nechcem, žejo. dívat se na něco tak neestetického přece omezuje naší svobodu. můžeme na misky vah položit svobodu toho, kdo se chce obléci libovolně podle sebe, a to, jak to omezuje někoho, kdo se na to musí dívat?
asi se mýlím, ale snad se všeobecně lidská slušnost neposuzuje především podle vhodnosti oděvu, snad lidi nejsou příliš líní na druhý nebo i třetí pohled (nechci být pesimistka, takže doufám, že ne). a na druhou stranu mi připadá, že na koncertu filharmonie se róbou úcta neprojeví hudebníkům, ale ostatním návštěvníkům. jde nám přece o to, abychom nebyli za exoty, aby nás ostatní svorně přijmuli mezi své.

tohle je téma na velkou debatu, a taky mnohem složitější a zahrnující víc rovin než ctění základní slušnosti nebo naopak lpění na tom, že by si každý měl dělat, co uzná za vhodné.

ale my kočky máme takovej manifest (jenom se nám ho zatím nepodařilo sepsat). součástí toho manifestu je, že móda je pro nás zábava. pro seriózní lidi je to třeba divadelní kostým a součást masky. ovšem jak je vidět, my zas tak moc seriózní nejsme a oblečení prostě bereme jako hru. někdy nás hraní baví, někdy na to nemáme moc náladu. někdy si chceme hrát a hlavně u toho bejt v teple, jindy chcem, aby bylo vidět, jak moc nás to hraní baví a že nechápem, když to někdo bere moc vážně a pro tu svojí hru se neštítí věcí jako mrtvá liška. myslíme si, že na počátku 21. století jsme prostě v lecčems jinde, než naši módymilovní předkové.

a bez ohledu na to, co pro nás kočky dress code znamená, si myslíme, že je možná na čase se smířit s minišatama a džínama na plesech, jelikož to vypadá na trend s rostoucí tendencí. vlna ignorance a nevkusu se nezadržitelně řítí vpřed. teda pokud nevznikne radikální odnož fashionistických aktivistů. taky si to představujete - styloví lidé ozbrojení kyblíkama s barvou, kterou se nebojí použít na burany, co to s oblečením na večírek nezvládli? pěkně po vzoru PETA.

na závěr, bota. myslim, že jsem jí našla na blogu s názvem 'disturbing images' - nebo tak nějak. když se tak na tu botu dívám, napadá mě, že společenská pravidla by se měla začít definovat hodně podrobně, aby už na světě nebylo místo pro módní přešlapy a pekla.

...a odteď už jenom cukroví, dárečky, vánočky...fakt.

zrzavá

2011-12-12T21:08:00.004+01:00

to bylo tenkrát, jak jsme s miou pěkně vymrzly na větrný hůrce.

někomu tehdy málem uletělo barevný prádlo ze šňůry.

a já bych byla dočista prostydla nebejt mojí milovaný zrzavý šály z opravdický plyšový kočky.

šálu vyrobila na zakázku Jana Pospíšilová (její kočky a lišky seženete v Parazitu a v buticích La Femme Mimi)

kočičí kabát je dárek od L. (Pussy Deluxe)

široký kalhoty (beyouk)

polobotky (Rachel Antoff for Bass)

plátěnka (Děti DrLF)

*fotila mia(karina)

po čem kočky touží

2011-12-11T15:15:00.006+01:00

1. prkýnko "mráček" (snug)
2. boty (Trippen)
3. stříbrná brož "mašlička" s perlami a drahým kamením, jediná na světě (Nastassia Aleinikava, facebook)
4. porcelánová krabička "koláček" (Robert Archard, prodává Beyond the Valley)
5. panenka "kočičí žena", jediná na světě (Dita Rakouská aka Catapult, prodává Parazit), must-have jedenácti koček, to je přece jasný
6. kalhoty (Todd Lynn, prodává Hervia Bazzaar)

7. palčáky (ASOS)

8. kožená čelenka s mašlí (Muset)

9. pes a kočka (Libuše Niklová, 1963), když budete rychlý jako catwoman, seženete na aukru, na blešáku, nebo v nanovo

10. psaníčko (Zuzana Kubíčková, Z.K. facebook)

11. povlečení pro dva (by nord)

...to abyste věděli, po čem kočky touží.

bez sněhu a bez labutí na nebi

2011-12-09T01:39:00.050+01:00

Neúnavně po celý den sněží, jako by chuligáni ubili láhvemi od piva na nebesích labuť, a smutné peří dolů padalo.

(J. Skácel)

fotky labutí na vltavě a na baltu a časovým rozpětím asi dvacet let. souhvězdí labutě na mapě severní hvězdné oblohy, jedno z nejkrásnějších. 'drīz' ('brzy') od imanta ziedoņa. taky o labutích a o sněhu.

když z nebe padají labutě, může to zavánět jistou poetičností. ale jestli jste viděli trierovu melancholii, víte, že je to taky dost špína.

mix s padajícíma labutěma si můžete poslechnout TADY.

včera jsem zjistila, že pokáceli můj nejoblíbenější strom v praze. byl to jilm, co si patrně pamatoval dobu, kdy vedle kostela sv. apolináře stála místo mateřský školky hospoda 'jedová chýše'.

a jestli jste někdo náhodou na ulici našel arch padesáti poštovních známek, tak zrovna takovej se mi včera podařilo ztratit.

designSUPERMARKET s kočkama

2011-12-09T01:12:00.003+01:00

Původně jsem tam šla jen tak sockovat a povídat si se známejma. Nakonec jsem se nějak utrhla ze řetězu a bezhlavě nakupovala. Asi jsem předtím měla ňákou antikonzumní depku. Moje srdce teď patří cukrátkům a mašlím, proužkům a límečkům, těžce dekorativním šperkům a pozlacenýmu porcelánu. Jo, a vánoční dárky mám akorát tak pro sebe. Fakt super...

fashion.lab cukrárna u Z. Serbákový, L.Štěpánkový, P.Nedělový

Janja Prokić a Nastassia Aleinikava (Lure)

kow (už vám někdo na prstýnek to zlato přišil?)

batika mě nikdy nebavila. až jsem včera objevila tyhle hedvábný košile od Kristýny Javůrkový...

díky Old School jsem měla minulej rok aspoň dárek pro muže, podruhý mu ale ty šle přece dát nemůžu...

tyhle čelenky od Muset mohly bejt sice hitem minulej rok, mě ale dostihly až letos...

pro tenhle kabát od Zuzany Veselý mám slabost

Belka (jedenáctka doporučuje tenhle blog)

a ještě tenhle blog

kromě famózních psaníček a límečků má Zuzka Kubíčková taky nejhezčí ramínka!

pokud vám taky vždycky někdo na poslední chvíli vyfoukne tuhle kočku na aukru, berte tenhle exemplář v Nanovo

v Klubovně a v Lese

2011-12-05T22:44:00.002+01:00

V neděli byl prej po Praze asi tucet blešáků. Já jsem stihla jenom jeden - blešArt v dejvický Klubovně. Měli tam:

jeden echtes blešákovej stánek s vysokou koncentrací roztomilý veteše

všude plno hippíků a dětí

hippie maminky ve vlastnoručně pletenejch svetrech

tatínky s šátkama a v nich další děti

děti kam se podíváš

teplo v kamnech

nápisy jako "vyrob si lampión" (art dílny)

pletený výrobky (asi od hippie maminek)

svařenej Prager cider

dětí víc než veteše

Trochu blbý, když máte zrovna děti doma a na jiný děti a jejich matky nemáte ani trochu náladu (normálně takový zbožňuju, i ty jejich ruční práce). Kopla jsem do sebe tři deci kombajnérky a mazala pryč do deště.

Příjemně jsem se pak zakecala a do Café v Lese dorazila až v momentě, kdy Kateřina z Kuzmarktu nasedala do auta naloženýho po střechu svým barevným retrem, ale stihla mi ještě říct, že prej Design v Lese byl nejlepší akcí poslední doby. Než design z Lesa zmizel, pohrála jsem si chvilku s kabelkama od Daisy Vintage, opět jsem zatoužila po lampě LUMIRA a koupila dětem úžasný koně k Vánocům od BOHEMIA OKO. Atmosféra byla výborná. Vzhledem k mýmu rozpoložení stačilo, že tam nebyli žádný děti.

Amissa 2011 a pozvánka na designSUPERMARKET

2011-12-04T14:47:00.002+01:00

V září jste si mohli přečíst exkluzivní rozhovor jedenácti koček s návrhářkou Zuzanou Veselou. Teď se můžete podívat na nový fotky její aktuální kolekce Amissa dřív než všichni ostatní (kočky jsou totiž něco jako Blesk, žejo). Třeba vás nalákaj do Paláce Archa na DesignSUPERMARKET, kde se můžete od příští středy do neděle setkat jak se Zuzkou, tak s Amissou.

DesignSUPERMARKET je akce, která nezastírá svoje konzumněpředvánoční ladění (kapitálky trknou i hloupýho): nakoupíte tam dárky, dáte si kafe a pokud máte hluboko do kapsy (jako deset z jedenácti koček), můžete se alespoň seznámit s designéry a něco si vyzkoušet. Pokud jste něco jako asociál/sociofob (jako deset z jedenácti koček), jděte s kamarádkou a tá vám pomůže s komunikací.

Matragi a Klír princeznám jako já nerozuměj (sorry). Svoje princeznovský šaty - černý jako duše zlý blogerky pípiloty - bych viděla nějak takhle:

Amissa rozhodně není žádná šedo-černá myš. Někdy je to taky sexy kočka, která si troufne na velký véčko a pankově nazakončenej lem. Takový milujem...

Chystáte se příští týden nakupovat/očumovat do Archy? Máte pro nás ňákej dobrej tip?

foto Dan Harvan

make up Tomáš Moučka

vlasy Zuzana Nováková

modelka Jana M. / Elite

odkazy:
Zuzana Veselá

DesignSUPERMARKET

plátěnky

2011-12-01T22:45:00.002+01:00

vypadá to, že podle módního pekla je největší módní prohřešek porušit dresscode soudného a kultivovaného občana a zvolit totální fail kombinaci kecky-kabelka.

jenže my jsme ty děsně alternativní kočky (s potřebou se do módního pekla bezhlavě navážet) a razíme zásadu, že největší prohřešek je neudělat pomocí oblečení nějakej ten 'statement'. kurta cobaina na triku jako hold vaší dětský hudební lásce, bombera s příslušnou vlajkou na rameni, nebo tílko s nápisem 'bitch', aby prostě všichni věděli.

co ale dělat v případě, když jsou nutností sezóny sametový trendyšaty - a na jednoznačný statement už tím pádem nezbývá tolik prostoru? jasná volba jedenácti koček jsou plátěný tašky - krásný, praktický (sice v nich díky absenci kapsiček málokdy něco najdete v uspokojivém časovém rozmezí, ale třeba prázdnou birkinku si do kapsy nestrčíte, žejo) a taky totálně unisex - jinak než takový ty 'oversized' kožený tašky, který podle mnohých slouží jako identifikační znak sexuální orientace. však víte, jak je to s tou kategorizací lidí podle oblečení.

no a jelikož se blíží 24.prosinec, svátky klidu a míru, lásky k bližnímu, konzumu a obžerství, vybraly jsme několik našich oblíbených plátěnek a přidaly pár tipů, koho by jimi mohl ježíšek/santa/satan/vánoční kozel obštastnit.

taška děti doktora lutra flutra, stencil antifa
tip 11K: (aspirujícím) studentům uměleckých škol, divným sociopatům, obdivovatelům henryho dargera

taška z nějakýho historickýho ročníku fresh film festu, stencil ? (ví někdo?)
tip 11K: nejspíš všem, co točí filmy, hrajou ve filmech, nebo jsou o něco vylůzřenější a na filmy jenom chodí do kina

taška the imaginary self, street art pathetists
tip 11K: hipstrům (antihipstrům doporučujeme tuhle variantu), milovníkům witchhausu a geometrie. musím se přiznat, že tuhle tašku nosím poslední dobou pořád. všude. kdybych šla do národního, vemu si jí i tam. a mimochodem, geometrie > witchhaus.

taška freedoom, co se nápisu týče, první tipuju na anarchistu-idealistu, druhý na aktivistu-cynika
tip 11K: kámošům, co poslouchají metal/sludge/drone, jedincům, co se často vyskytují na diskuzním fóru silver rocket

taška bloomsbury, street art pidilidi
tip 11K: (pseudo)intelektuálům, fanouškům andyho warhola a harryho pottera libujícím si v popkulturních narážkách

taška tar...feathers z koncertu, stencil ? (kdo ví, ať napoví!)
tip 11K: všem, co sbírají artefakty kapel, který skoro nikdo nezná, nebo maj rádi takovej ten divnej obskurní árt, nejlíp s obrácenejma křížema

taška beyond retro, stencil - někdo ze super pilot?
tip 11K: pinupkám, lidem se slabostí pro oldschool kérky, vintage maniakům, všem, co mají tendenci si z knihovny nosit hodně knížek. skvěle se osvědčila i na obří nákup z farmářských trhů, s čouhající natí bioceleru vypadá extra hip.

a kde takový tašky sehnat? dřív byl jasnou volbou merch kapel na koncertech, ale s proniknutím plátěnek do mainstreamu těchhle raritních exemplářů poněkud ubývá. na druhou stranu dneska seženete plátěnku s logem snad každýho supermarketu, tak směle do toho. pokud toužíte po nějaký tašce z dílny dětí doktora lutra flutra, pak asi zamiřte do parazitu (my kočky máme prostě pro parazit/y slabost, toho jste si ale nemohli nevšimnout). no a jestli jste socky (jako já), nebo trpíte záchvaty kreativity, není nic jednoduššího, než si střihnout nějaký to DIY. vysoce originální určitě bude třeba taška s nápisem 'karl who?'.

balada o nešťastném zahradníkovi

2011-11-29T07:37:00.008+01:00

Když se někteří lidé dozví pravdivou baladu o nešťastném zahradníkovi, který si nejprve z neopatrnosti usekl prst na jedné ruce při zkracování sousedova živého plotu a posléze zemřel na otravu krve, shledávají moji zahradnickou šálu velice perverzní. Šála totiž není ve skutečnosti ničím jiným než zmodralou hnátou zmíněného nebožtíka prorostlá travou a kvítím. Perverzní je to ale zhruba stejně, jako nosit na krku kus kdysi živé lišky, říkám já. Tedy samozřejmě za předpokladu, že příběh je alespoň z půlky pravdivý (jinak je totiž perverznější kožíšek nebožky lišky). Co si o tom myslíte vy?

šála "zahradníkova ruka" je od Evičky Macekové (momentálně patří k "Dětem Dr.LF", tedy "Dětem doktora Lutra Flutra" a webovky chystá v novém roce společně s Ditou Rakouskou, se kterou jste si mohli nedávno přečíst rozhovor na 11 kočkách; prozatím ji najdete na stránkách občanského sdružení ilustrátoři.net. ještě vám musím říct, že je autorkou grafiky na mojí nejoblíbenější plátěný tašce, kterou jste mohli vidět tady.)

kabát mi ušila Yana Thal na zakázku

boty jsou Fly London

všechno nosím už několikátou zimu a nejdýl mám právě tu šálu, kterou jsem si pořídila přesně před šesti lety (brzy po tý zahradnický tragédii) na prvním nebo druhým prague free fashion weekendu, kterej později zmutoval na code:mode

kočky milujou váguse (a bojí se pekla)

2011-11-26T22:18:00.004+01:00

tyhle řádky bych ráda věnovala nebohým adorantkám módního pekla, co se k nám neprozřetelně proklikaly skrz nějaký z pipilottiných komentářů.

původně se tady na tom místě mělo skvět prostý milostný vyznání autorům stránek vágus.cz. osobní dík za rozšíření obzorů, možná vyjádření stesku nad tím, že tahle láska na první pohled přišla tak pozdě.

začalo to nevinně, pojednáním o squatterovi robátkovi. ovšem pak hned přišlo na řadu pozastavení se nad zajímavým aspektem fenoménu módního pekla. a odtud byl už jenom krůček ke kliknutí na modnipeklo.cz, ať jsme taky v obraze.

komentáře pod článkama módního pekla nám občas přijdou docela alarmující. a jelikož my kočky máme vlastní blogísek, tak proč si nezamňoukat.

přesto si samozřejmě uvědomujem, že odvěkou lidskou touhu po krvi jen tak něco neutiší.

a 'když vás to nebaví, čtěte něco jinýho' je argument zhruba stejný váhy jako 'když se vám nelíbí, co je se světem špatně, tak si toho nevšímejte'. dík, nechcem.

zaujala nás zmínka o tomhle článku v novým prostoru, respektive jeho následný rozebírání v komentářích na MP. ne, že bysme se zrovna pod tenhle článek toužily podepsat, ale tvrzení, že se sociální status do oblíkání ani v nejmenším nepromítá, je podle nás maličko mimo mísu.

taky nás dost baví teze typu, že když člověk přemejšlí a projeví dostatek soudnosti, může se hezky oblíct i levně. nějak se nám prostě nedaří zbavit se utopickejch představ o světě, v němž se lidi dožadujou přemejšlení i mimo oblast toho, co na sebe navlíct, tak, aby to bylo dost vkusné a lahodící oku spoluobčana. ale chápem, že čtenářky módního pekla zabývající se evoluční genetikou nebo jadernou fyzikou se občas potřebujou odreagovat od svých intelektuálně náročných zaměstnání a zaplakat si nad tím, kam ten svět spěje, když se lidi oblíkaj tak nevkusně.

ignorance je rozhodně metla dneška, souhlasíme. a kde jinde se to projeví tak zásadně jako v oblíkání. ještě, že je pojem vkusu tak unitární. je jasný, že šaty s dírou na zádech z vás udělají děvku, a vytahaný kalhoty zase socku. je smutný, že ženy už tak často nevypadají jako ženy, je smutný asi i to, že už nežijem životním stylem lovců-sběračů, kde termín jako promiskuita má ještě pár desítek tisíc let na to, aby neodvratně nastoupil na scénu společenskýho dění.

na závěr bychom všem pekelnickým milovnicím 'síťovanejch kejt' rády věnovaly sérii fotek s Beth Ditto.
beth je zpěvačka kapely the gossip a taky příležitostná modelka. je evidentní, že její míry nejsou zrovna konfekční, přitom beth si na sebe klidně veme síťovaný punčochy nebo obtáhlej latexovej obleček. což je přece pro někoho s její postavou totální tabu, žejo. jenže to by si o společenským vyžadování abstraktního pojmu soudnosti nesměla beth myslet něco ve smyslu 's tím jděte někam'.

podle nás je prostě kočka a její agitky proti módníma časopisama určovanýmu pojetí krásy jsou nám víc než sympatický.

na žádnou z fotek nemáme copyright a ke všem jsme přišly sprostým googlením.

Deaf Messanger - exkluzivní rozhovor v Karlíně

2011-11-23T20:46:00.000+01:00

Kučina znám už pár let. Když jsem se s ním bavila poprvý, konverzovali jsme hlavně o humusu (o tom humusu, co se jí). Smalltalkovat o počasí a humusu s ním sice nedá žádnou práci, na povrchní řeči ho ale jinak moc neužije. Říká si Deaf Messanger a pod tímhle krycím jménem je známý jako tvůrce zajímavých diářů s příběhem. Zápisníky, do kterejch vkládá starý dopisy, hrací karty, fotky nebo jiný poklady z ulice a z blešáků, působí jako originální vintage koláže kombinovaný se streetartem. Všechno z velký části hand-made. Jejich design je podle mě vyloženě „aktivistickej“. Myslím, že Kučin je vlastně takovej sprejer-filosof, ale sprejuje jenom na papír (ještě ke všemu recyklovanej). Je to taky vášnivej sběratel, cestovatel a dobrodruh. Recyklovaný diáře od Deaf Messangera jsou dnes už fenoménem a cestují všude po světě.

Líbí se nám Kučinův přístup ke starým věcem, k lidem a ke zvířatům. Taky se nám líbí jeho tetování. Nejradši se pohybuje na kole. To se nám taky líbí (viz. tady).

Přepis rozhovoru s Deaf Messangerem, Praha - ateliér a park v Karlíně, 8.11. 2011

11 koček: Co znamená „deaf messanger“? mám pocit, že analýzou tvýho uměleckýho pseudonymu se leccos dozvíme o tobě, přičemž „deaf“ (hluchý) už jsem asi trochu pochopila (smích)...

DM: (smích) No, nejdřív bych se rád ohradil proti tomu označení "umělecký." Je to samozřejmě jenom slovíčkaření, ale já se rozhodně necejtim bejt umělcem. Když jsem začal dělat diáře, tak jsem nechtěl vystupovat pod svým občanským jménem. To se mi zdálo neatraktivní. Chtěl jsem název značky, který směřuje k tomu, kdo jsem, co jsem za člověka? Deaf je sice hluchý, ale já nejsem hluchý, jen nedoslýchavý.

11 koček: To je způsobený čím?

DM: To je způsobený tím, že jsem roky řval do mikrofonu a chodil na hlasitý koncerty, aniž jsem si chránil uši.

11 koček: Počkej, ty jsi někdy hrál v ňáký kapele?

DM: Dva roky v jedný hardcorový kapele a pak tři roky v druhý. Odešel jsem od toho, protože mi šly do prdele uši. Můj ušař mi řekl, že mám zaděláno na ohluchnutí. Doporučil mi aspoň používat špunty, protože já jsem tehdy tvrdohlavě prohlásil, že u toho chci zůstat. Měl jsem pocit, že to je můj smysl bytí, že sdělujeme důležitý myšlenky. Nebyla to apolitická kapela a ty koncerty podle mě měly sílu.

11 koček: Jak se zdá, tak už jenom to přídavný jméno "deaf" evokuje docela hodně věcí.

DM: Učitě jo.

11 koček: Někde jsem četla, že si říkáš "messanger", protože se ti líbí ta poslíčkovská práce na kole a že jsi to chtěl vždycky dělat.

DM: No jo. V roce 2001 jsem žil ve Státech, v Seattlu, a tam se tím spousta mých přátel a spolubydlících živila. Byli to takoví pankáči, co chtěli do práce jen na nezbytně nutnou dobu, aby si vydělali na složenky a na jídlo a mohli jinak třeba cestovat s kapelou nebo cestovat všeobecně. Přišlo mi to jako dobrodružný zaměstnání a současně takový "free-minded". Nějak jsem se ztotožňoval s tou pracovní náplní, ale byla to samozřejmě dost zidealizovaná představa. Vím, že ta práce není žádná procházka růžovou zahradou a že ty peníze jsou těžce vydřený. Je to ve skutečnosti neuvěřitelně tvrdá práce. Když jsem se pak vrátil do Čech, tak jsem to nejdřív chtěl dělat, ale pak jsem se zdržel o něco dýl na Moravě a trochu jsem z toho vystřízlivěl. Každopádně ta ikona messengera, jeho životní styl a - zní to asi hloupě - ten "outfit", prostě celej ten "package" mi vždycky nějak imponoval. Proto jsem to přenesl do toho názvu, ale s jednou pravopisnou chybou. Je to "messanger" s "a" jako "anger".

11 koček: No, právě. Je tam "anger", ale i ten "mess". Co tím chceš říct? Na co se zlobíš?

DM: Tehdy jsem to bral spíše jako vtip. Proč bych to měl psát tak, jak se to píše? Myslím, že jako Čech si můžu dovolit s tou angličtinou víc hrát, než třeba rodilý mluvčí, kterýmu by to možná nedovolil respekt k jeho rodnýmu jazyku. Já to slovo nemám zvnitřněný, tak jsem si to napsal po svým. Takhle vznikl ten název a já se s ním hezky sžil. Deaf messanger je mi sympatický a jsem rád, že jsem si nevymyslel ňákou blbost - třeba, že jsem si neřekl: "budu se jmenovat 'fallen angel' nebo 'fallen tree'...."

11 koček: Já mám tendenci hledat významy tam, kde možná ani nejsou, ale "mess" i "anger" si prostě vykládám hodně politicky. Sám jsi řekl, že to pro tebe byl jenom vtípek, ale v kontextu tvojí tvorby je podle mě ten politický výklad na místě. "Messenger" jako někdo, kdo předává nějakou "message" (zprávu, sdělení) je pro tebe myslím trefný pojmenování. Charakterizovala bych tvojí tvorbu jako "aktivistický design", design prostoupený ideovým nábojem. Jak se k tomuhle zařazení stavíš?

DM: No, ještě bych chtěl dovysvětlit, že k tomu názvu - to jsi mi teď napověděla - se mi během mýho letitýho fungování nalepily nový významy. "Mess" v mý práci i v životě prostě je - tomu odpovídá nahodilost a koláž různých věcí, které jsou typické pro můj design. Stejně tak se tam odráží i zloba na konzum, na věci, o kterých jsme se bavili před chvílí mimo rozhovor [o otázce etiky v módě a "fashion konzumu", pozn. 11koček]. Štve mě, jak lidé fungují ploše, jak nepřemýšlí o tom, co se skrývá za produktem, který kupujou, o tom, co by vůbec chtěli v životě dělat, jaký by měl mít jejich život smysl a co za poselství by třeba chtěli nést. Já strašně moc přemejšlim a analyzuju. Mám pocit, že věci se nemaj nechat bejt a myslím, že by člověk měl přistupovat ke světu politicky a aktivně. Pasivita nikam nevede, akorát do hrobu. Jak říkáš, tak ta "message" se skrývá nejen v těch šablonách samotných, ale i v těch razítkách, heslech, výkřicích a citacích od různých spisovatelů a kapel. Taky cituju nekterý svoje kamarády. Jedna kamarádka mi třeba napsala v emailu jednu hrozně hezkou myšlenku a mně se to tak líbilo, že jsem to použil na první stránku a samozřejmě jsem tam uvedl její jméno. Někdo si třeba bude googlovat kdo je Robin Watanabe a nejde tak akorát facebook ňáký holky a víc nic. Pro mě je důležitý vytáhnout z normální konverzace a z normálních lidí nějaký sdělení, který si v sobě nesou.

11 koček: Co tě v poslední době motivuje? Jaká hlavní sdělení ukrýváš do diářů?

DM: Poslední dobou to není moc politický. Spíš mě teď ovlivňuje moje vnitřní rozpoložení a snažím se komunikovat něco obecnýho. Teď jsem četl krásnou větu od spisovatelky Jeanette Winterson: "I thought how easy it is to destroy the past and how difficult to forget it" Je snadný spálit dopisy od svý milovaný, zbourat koncentrák nebo pomník Stalina, ale v člověku nebo ve společnosti to přetrvává. Tuhle autorku často používám. Požádal jsem jí o svolení citovat jí v těch svých denících a moc mě povzbudila její odpověď. Napsala mi, že je za to ráda a jak moc jí motivuje do psaní, když její myšlenky někdo dál šíří. To mi přišlo takový lidský. Spousta slavných lidí je tak nedotknutelných a přitom, o co jde?

11 koček: Všímám si, že tvoje věci se líbí naprosto různorodým lidem. Je to trochu alternativní, recyklovaný, jiný než co běžně seženeš v obchodech. Odezvu to nachází jak u alternativců, tak u úplně běžnejch konzumentů, kteří si kupují všechno možný, aniž nad tím nějak víc přemýšlí. Prostě jseš populární, a to přesto, že s tvým životním stylem by se asi většina lidí neztotožnila. Jak si to vysvětluješ?

DM: Já si myslím, že důvod proč se to líbí tak širokýmu spektru lidí je, že jsem se nikdy programově nesnažil zalíbit se nějaký cílový skupině. Dělal jsem od začátku co se líbí mně. Koncept jsem si vytvořil sám a nebyl od nikoho okouklej, bylo to něco, s čím jsem se plně ztotožňoval. Nezkoumal jsem designy, který by se mohly líbit co největšímu počtu lidí, citace, který by zasáhly každýho. Takhle to ani nejde, to bych musel studovat marketing, abych věděl na co útočit, abych byl prodejnej. Myslím, že se to lidem líbí díky tomu, že jsem v tom já, i se vším tím chaosem a nahodilostí. Bavil jsem se s jedním dobrým grafikem a on mi řekl, že je zvláštní, že ty fonty který já používám k sobě vlastně vůbec nejdou. Kdyby se na to podíval profesor grafiky, asi by mi řekl, že to je celý hovadina, že přece Scriptina nemůže bejt dohromady s Impactem. To prostě teoreticky neexistuje. Ale nakonec mi ten můj kamarád grafik řekl, že to v mým případě vlastně nějak funguje. Mám to tak položený, že si nehraju na dokonalost, na perfekci, kterou mají lidi ze škol. Oni jsou zvyklí na kritiku z branže, která se řídí určitými pravidly. Nějaká profesorka grafického designu z Dánska mi psala, že v Praze nakoupila několik mých diářů na ukázku pro svoje studenty, aby jim předvedla, jak ta práce může vypadat, když se neubírá daným směrem podle pravidel. To bylo milý. Ale jinýmu grafikovi, který má v hlavě škatuli s pravidlama, se to třeba líbit nebude. Právě proto se to nemůže líbit všem alternativcům, ani všem lidem z mainstreamu, ale jen těm, kteří se v tom nějak najdou.

11 koček: S výrobou ti teď už pomáhá kamarád Vitakr. Kolik toho za měsíc vyrobíte?

DM: Hodně. Poslední dobou si říkám, že toho asi děláme moc a přemýšlím, kam to vlastně chceme vést. V létě toho hodně expedujem ven, do různých turistických destinací. Posílal jsem tak 400 až 500 kousků každý měsíc.

11 koček: Kde se na příklad dají koupit tvoje diáře?

DM: Myslíš v Praze?

11 koček: Všude.

DM: Tak, v Praze je to Parazit, Tribo, Globe, Big Ben, Dox a taky Luxor. V cizině prodávám ve Vídni, Berlíně, Barceloně, Amsterdamu, Londýně, Kodani, Madridu, Krakově - to by byla Evropa. Za vodou se prodává v New Yorku ve dvou obchodech a relativně čerstvě taky v Melbourne v Austrálii.

11 koček: Těmi obchody myslíš knihkupectví?

DM: Většinou jo. V Barceloně je design shop s podobným konceptem jako třeba Parazit u nás, prostě ne jenom ten "vysoký" design, ale trochu i punk. Nejlíp podle mě funguje spojení kávárny a knihkupectví. Na příklad Phil café ve Vídni. Mám pocit, že to je ideální prostředí. Lidi, co rádi pijou kávu a čtou obvykle i rádi píšou. Pak se prodává v museum shopech - ať je to GASK v Kutné Hoře, nebo muzea moderního umění v Kodani a v Haagu.

11 koček: Ty jsi dělal něco i pro pražský Kafka Kuseum a pro Muzeum Alfonse Muchy. O co šlo?

DM: Je to takový kontinuální projekt. Asi před rokem mě oslovila společná ředitelka Kafkova i Muchova muzea, že by chtěli vyrobit na zakázku diáře. Mně se do toho moc nechtělo - přišlo mi nežádoucí mít v Praze další obchody a taky jsem nevěděl, jak to je s autorskými právy. Pak jsme se ale domluvili. Zachoval jsem si svůj koncept, který je mi blízký. Navíc s tím Kafkou to bylo docela snadný.

11 koček: Ten Kafka se podle mě k tobě nějak stylově hodí. Zato Mucha a vůbec secese mi přijdou jako dost nepravděpodobný spojení s Deaf Messangerem...

DM: No, s tím Muchou jsem měl trochu problém. S Kafkou jsem pracoval jako se spisovatelem. Na šablony jsem použil jeho fotky a věděl jsem, že tím nevstupuju nebo nějak nezasahuju do jeho umění. Citace jsou korektní. S Muchou jsem měl dilema: Jak ho pojmout, abych nemusel kopírovat jeho tvorbu a aby přesto bylo poznat, že se jedná o něj? Vyřezal jsem šablony a pak jsem udělal černý sítotisky. Bál jsem se, že ty jeho grafiky nějak "podělám". Použil jsem nakonec jak jeho originální grafiky, tak moje sítotisky. Spolupráce funguje dobře a má to pozitivní ohlas - jak u zadavatelů, tak u zákazníků.

11 koček: Takže to jsou vlastně originální suvenýry pro návštěvníky muzejí?

DM: Přesně. Je to pro lidi, kteří nechtějí podložku na myš s Muchovou grafikou nebo Kafkovým obličejem, ale chtějí něco s trochu větším přesahem. Proto se to asi líbí, i když jsem se to nesnažil dělat prvoplánově prodejné. Mám svoje hranice. Ještě po mně pak chtěli navrhnout grafický podklady na hrníčky a podšálky a takový ptákoviny, ale to jsem řekl, že ne. Chtěl jsem to držet v limitovaný edici věcí, které můžu do jisté míry vytvořit vlastníma rukama. Sériově to vyrábět nechceme.

11 koček: Jak vlastně vypadá ta tvoje ruční výroba? Jaký třeba používáš komponenty?

DM: Když jsem začínal, tak jsem vůbec nic nevěděl a kupoval jsem si obyčejný školní sešity v papírnictví, abych měl papír na stránky. Nevěděl jsem, kam jít, kde objednat větší množství. Řezal jsem si je ručním řezákem podle pravítka. Pak jsem zjistil, že to je dost nepraktický. Sehnal jsem si teda tiskaře, který mi objednal papíry a nařezal mi je. Základní technika je sprejování podle mnou vyrobené šablony. Šablona se vyrábí ze zbytkový fólie od filmů z reklam. Kromě toho, že se snažím co nejvíce recyklovat - nacházím různý knížky a obrázky, který dávám do těch zápisníků - tak ty šablony jsou vlastně celý vyrobený z odpadu.

11 koček: Tvoje diáře se prezentují jako recyklovaný výrobky, viz. tvoje známá anekdota, že jsou made "from" Prague, tedy doslova vyrobené z Prahy a jejího odpadu. Co pro tebe vlastně znamená "trash" a recyklace?

DM: Ta symbolika je v podstatě druhořadá. Vyrábím věci tak, aby pro mě samotnýho byly zajímavý. Tady je nějaký starý dopis, tady karta, tady zase nápis "go vegan". Na prvním místě je vizuál a to, co je mi blízký. Druhá věc je třeba shánění starejch karet na blešáku. Baví mě přemejšlet, kdo to měl v ruce, zvlášť když jsou hodně osahaný. „S kým ten člověk asi hrál?“, říkám si třeba. Je to prostě nějaký otisk historie člověka.

11 koček: Jako ty starý rodinný fotky...

DM: Přesně tak. Mám s tím trochu problém. Zdá se mi, že je škoda, že ta rodinná alba skončí někde na blešáku nebo v popelnici. Pokud ta rodina byla funkční, jak je možný, že se to vyhodí? Nedokážu si třeba představit, že se vyhodí alba po mojí babičce. Vím, jak pro mě bylo důležitý skládat si ten rodinnej příběh, prohlížet si, co prožívali, jak rostly děti.... Je to taková obrazová rodinná kronika, ke který neexistuje duplikát.

11 koček: Téma paměti je pro tebe asi hodně důležitý...

DM: Určitě. Myslím, že by si lidi měli víc vážit toho, co vytvořili ti před nimi. U těch fotek mi to přijde vždycky líto. Někdo si to možná koupí a nějak to umělecky ztvární, udělá třeba nějakou koláž. Ale já, když tu cizí fotku použiju, tak mám pocit, že příběh těch lidí nezmizí, že neskončí v drtičce papíru. Některá alba, která jsem si přinesl z blešáku, byla tak nádherně udělaná, že jsem je nezlikvidoval, ale nechal jsem si je kompletní. Bylo mi líto do nich sáhnout a nějak je pozměnit.

11 koček: Já myslím, že stará fotoalba jsou poklad.

DM: Je to jako když si píšeš deník. Nebo jako ty dopisy a pohlednice. Často se na blešáku dostanu k životní korespondenci nějakých lidí - prostě si koupím bednu reálnejch vzpomínek. Do toho se rád začítám.

11 koček: Necítíš někdy třeba ostych? Je to přece jen určené někomu jinému a mnohdy jistě narazíš i na vyloženě osobní, intimní sdělení?

DM: Někdy ano. Ale ve finále, spousta dobrejch filmovejch nebo literárních příběhů jsou ve skutečnosti sdílený životy skutečných lidí vyčtený z korespondence nebo z deníků. Samozřejmě tohle ale řeším. Do jaký míry je to určený i zrakům někoho jinýho? Na druhou stranu je to v současný době už anonymní. Asi před měsícem jsem ale potkal kamaráda, který mi říkal, že dal jeden diář kamarádce a ona si ten starý milostný dopis,který jsem tam vložil jako součást designu, vyložila jako že je pro ní. Lidi tam asi čtou každou řádku a hledají významy.

11 koček: Ty jsi člověk, který zaujme nejen tím, co děláš, ale i svým životním stylem a hlavně tím, jak se tyhle dva světy propojují. Texty v tvých diářích by mohly na někoho působit jako vytržený z kontextu, jako prázdný propagandistický výkřiky, ale málokdo tuší, že jsou opravdu podložený tvým životem. Řekni mi něco o svým veganství, případně dumpster divingu.

DM: Už je to 12 let, co nejím maso. Nejdřív jsem byl dva roky vegetarián a pak jsem se stal veganem. Do osmnácti jsem byl děsnej masař a smál jsem se všem vegetariánskejm "hippíkům". Vůbec jsem nepochyboval o svým právu jíst maso (potravinový řetězec a tak) a myslel jsem si, že vegetariánství a veganství jsou jen takový výdobytky dneška - můžem si to prostě dovolit, protože nehladovíme a nemáme důležitější věci na práci. Ale hodně mých přátel byli vegetariáni a tak jsem se s nima bavil a uvědomil jsem si etický rozměr, který souvisí s konzumací masa. Viděl jsem, jak to vypadá ve velkochovech a na jatkách a uvědomil jsem si, jak reálné je utrpení zvířat. Konzum a nadvláda člověka nad přírodou a nad zvířaty je strašně arogantní. Došlo mi, že v civilizovaném 21. století, kdy si můžeme koupit, co chceme, je maso zbytečný "luxus". Zelenina a veganský potraviny navíc stojí víc než maso. Je to fakt na hlavu, protože právě na výrobu masa potřebuješ velký množství zeleniny. Tudíž by mělo být maso mnohem dražší než je. Celý to lidský chování k přírodě mi přijde zvrhlý. Proto jsem vegan.

11 koček: Na veganství se dívám hlavně v kontextu vztahu člověka k přírodě, freeganství jako mnohem radikálnější alternativa má ale mnohem více přesahů. Je to také sociálně kritické hnutí. Jak bys to popsal ty?

DM: Freegan teď nejsem, abych to trochu ujasnil, ale dlouho jsem jím byl, když jsem žil v cizině. Bylo to dáno podmínkama, ve kterých jsem se nacházel. Bylo snadný dosáhnout na dobrý, ale vyhozený jídlo, který se ničím nelišilo od zboží, který bylo před chvílí v regálech a bylo dobrý. Bylo to trochu jako na blešáku - nevíš, co najdeš. Je to taky trochu hra. Ale ten sociální podtext freeganství je v tom, že je na světě neuvěřitelně moc opravdu chudejch lidí. Začal jsem dumpsterovat v USA...

11 koček: Tam to hnutí asi vzniklo?

DM: Nevím. Je to možný, ale myslím, že dřív lidi dělali to samý, jen bez toho politickýho podtextu. To politický uvědomění ale asi pochází ze Států. Tam zdaleka každý nežije v blahobytu, je tam hromada negramotných lidí, lidí bez zdravotní péče, lidí žijících pod hranicí chudoby.

11 koček: Jsou tam obrovský rozdíly. To je ten kapitalistický paradox...

DM: Ten paradox si uvědomíš, když otevřeš víko kontejneru a tam se válej tuny dobrýho jídla.

11 koček: Vyhozenýho ze supermarketů?

DM: Jo. Nebo jsme jezdili do Redmontu, kde byl velký sklad ovoce a zeleniny, kde ty věci nebyly ani kompostovaný, ale prostě likvidovaný. Mohli se třeba domluvit s organizacema jako Food on wheels nebo tak, ale ne. Hrabeš se v odpadu a divíš se, že najdeš 100 kg banánů, 50 kg mang, 50 kg avokád a nic tomu není, není to zkažený. Je to jenom nadprodukce, která nemá odbyt. Místo toho, aby to někomu darovali, tak se to prostě vyhodí a ty firmy na tom stejně vydělají, protože nakoupí za levno a prodají za moc. Jak je vůbec možný, že se tohle děje? Když si spočítáš tu energii, která do toho jde – vypěstuje se to někde na plantážích, pak se to nacpe konzervantama, letecky se to někam přepraví....Tolik lidský a "zemský" energie je k ničemu a ten produkt se ani nevrátí do půdy jako kompost, ale vyhodí se v igelitovým pytli na skládku. Psal jsem o dumpster divingu absolventskou práci.

11 koček: Ty jsi studoval sociální práci?

DM: Ne. Sociální pedagogiku. Táta mi říkal, ať hlavně nikde nešířím, že jsem dumpsteroval, ale já myslím, že by se spíš měly stydět ty firmy, který si dovolí takhle plýtvat jídlem, když tu žije tolik chudých lidí. Nacházeli jsme třeba jídlo za stovky dolarů. V Londýně jsme našli to nejlepší jídlo z kontejnerů za Marks&Spencerem. Takový nákup bych si nikdy neudělal, protože bych na to neměl, ale tam jsem to našel v popelnici. Říkáš si, že takhle by to nemělo být.

11 koček: Letmo jsem se s tím setkala v Londýně. V kavárně, kde jsem chvíli pracovala, se na konci dne všechny ty drahý home-made sendviče sebrali, dali do pytlů a hodily do popelnice. Brali jsme si samozřejmě něco domů, ale i tak se toho vyhodilo hodně. Někdy jsme to třeba vzali a rozdali po cestě na metro bezdomovcům, ale nemohli jsme to jen tak nechat na ulici k rozebrání. Jednou jsem si vydumpsterovala večeři u Prêt á manger - to je takovej fajnovější mekáč á la France. Před restaurací se po zavíračce objevila krabice s delikatesníma sendvičema a salátama. Během chvíle to zmizelo - lidí, kteří tím nepohrdli, byla evidentně spousta. Škoda, že se to takhle nedělá všude.

DM: Je docela možný, že ten řetězec nebo konkrétní člověk překročil zákon tím, že to udělal. Přijde mi zvrhlý přemýšlet o hygienických regulích u lidí, kteří žijí na ulici a nemají co jíst. Celý ten systém funguje na pravidlech, která nahrávají těm společnostem, aby takhle plýtvaly. U nás skoro neexistují sankce za rozdávání igelitových tašek v obchodech, asi jenom Albert tě nutí si tu tašku aspoň koupit. Je nehumánní, že zaměstanec, který by takhle dal krabici vyhozenýho jídla před obchod, bude čelit postihu, ale za to plýtvání nikomu postih nehrozí.

11 koček: Jaký je vlastně tvůj vztah k módě? Máš ten svůj oblíbenej "messenger outfit"(smích)...

DM: (smích) Ne, já se cíleně neoblékám jako messenger a ono vůbec, co znamená oblíkat se jako messenger? To je taky kravina. Oni se také často neoblíkají podle nějakého klíče a prostě si oblečou, co je jim milý. Co se týče módy jsem v podstatě hodně "konzervativní". Neexperimentuju, ale obdivuju lidi, kteří jsou schopní střídat různé styly a hrát si. Já to ale nedělám, to bych nebyl já. Módu ale vnímám. Mám oblíbený značky..

11 koček: Jaký?

DM: Rebel8 ze San Francisca. To založil Mike Giant, jeden chlápek, co dělá graffiti. Pak mám oblíbený značky, který dělaj messengerovský tašky - Chrome, Freight Luggage.

11 koček: Co třeba nějaká česká značka?

DM: Mám rád Segrasegra. Ty holky mi svým přístupem hodně seděj.

11 koček: Jako model děláš reklamu pro Ragwear. Taky tohle oblečení nosíš?

DM: Jo, to je takový styl, co mám rád. Mám prostě rád streetwear. Napadá mě ještě Carhartt, to je ale taková velká značka bez ňákýho indie základu (smích).

11 koček: Inspiruje tě někdo v tvorbě nebo v životě? Máš nějaký vzor?

DM: V tvorbě hlavně asi lidi, co se motaj kolem street artu. FAILE ze Států, pak třeba Alexandre Farto, Stephan Doitschinoff a.k.a. Calma a další. Z životních vzorů bych chtěl jmenovat jednoho výbornýho kamaráda za Seattlu, Grega Bennicka. Je mu 42 let, je vegan, profesionální žongler a je hodně politicky aktivní. Skvěle mluví, má charisma, srší z něj životní energie a inspirace. Mám díky němu vždycky chuť nebejt pasivní a laxní. Hraje v hardcorový kapele, točí dokumenty. Není pro mě jenom nějakou vzdálenou ikonou, ale je to člověk, kterého osobně znám a hodně mě ovlivnil. Uvědomil jsem si díky němu, že když člověk chce, tak může. Záleží jenom na něm samotném, jak si ty hranice nastaví. Příští rok chce přijet do Evropy, aby hledal svoje kořeny. Domlouvali jsme se, že na Ukrajinu pojedu s ním. Je to takový můj lidský vzor.

11 koček: O cestování a o tvým tetování si povíme příště. Na závěr mi ještě řekni, s kým by sis chtěl na 11ti kočkách přečíst rozhovor?

DM: Asi s Adou z Parazitu [jedna ze dvou majitelek Fashion Shopu Parazit, pozn. 11 koček]. Má nadhled nad módou, trendy, hipsterstvím a škatulkováním. Má široký obzor. Je taková svá a lidská.

11 koček: Tak dík za rozhovor.

Pokud vám to nestačí a chcete víc informací, víc fotek, nebo jen chcete zůstat s Deaf Messangerem v kontaktu, sledujte Kučinův blog, přečtěte si rozhovor pro slovenský internetový časopis Lemon, poslechněte si jeho hlas v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas ve skvělém pořadu "Čajovna" a taky se podívejte, jak mu to sluší v kampani pro streetwearovou značku Ragwear.

další odkazy:
něco jako manifest freeganství

blog Deaf Messangera

Fashion Shop Parazit
Segrasegra

ledová zahrada

2011-11-21T19:13:00.002+01:00

co je šperk a co není?

těší se taky někdo na sníh a na sněhový vločky?

brože vintage

hodinky huga cabreta

2011-11-18T15:20:00.006+01:00

Ztratila jsem hodinky, tak jsem si pořídila nový. Překvapivě nejdou, i když v sobě mají nespočet ozubených koleček. Určitě je nosil Hugo Cabret. Sestavil si je zřejmě ze starých hodinových součástek, nebo z rozebraných mechanických myší, které ukradl v hračkářství bývalého průkopníka kinematografie Georgese Mélièse.

A nebo je nosil právě on, kouzelník a tvůrce snů na stříbrném plátně - Georges Méliès!

Asi blouzním. To budou ty steampunkový šperky - připadám si s nima blíž době, kdy ještě nebyly žádný shopping mally, globální versáče-háemkovský kolekce a i-Pady. Z nozder mi šlehá pára. Jsem lokomotiva. Nostalgicky blouzním.

Hodinky sice nejdou, zato dobře vypadaj, a hlavně zhmotňujou hned několik fantaskních méliesovských a cabretovských motivů. Až na toho zlatohlávka - jeho přítomnost ve strojku je -předpokládám - čistě náhodná (vlezl, kam neměl?).

Při čtení "Velkého objevu Huga Cabreta" od Briana Selznika je vhodné nakoupit si (jste-li sirotkem a bydlíte sám v hodinové věži jako Hugo Cabret, tak nejlépe ukrást) zásobu mléka a "sladkých rohlíků" (pro jistotu jsem vzala loupáky i croissanty - v překladech se totiž jeden nevyzná).

hodinky na řetízku skynet a prsten z ciferníku tjadá (další šperky inspirované zašlými časy a vyrobené ze starých nepotřebných součástek ze všech možných strojů najdete tady a tady), košile z blešáku, kniha trochu komiks a trochu graphic novel : Selznick, Brian.Velký objev Huga Cabreta. Praha: Fragment, 2008.

* četl někdo z vás Hugův příběh? sdílí se mnou někdo fascinaci ranou kinematografií? líbí se vám steampunk? a také si idealizujete minulost (navzdory letitému studiu historie) jako já?

fall '11

2011-11-17T11:36:00.001+01:00

co se asi nosí v podzimní zahradě?

špinavý a okopaný boty. kabát po předcích. bezprsťáky. hrábě.

všechny barvy mi teď ale blednou před očima. co se to děje? začíná mrznout. všechno je už skoro vybledlý a žlutej koberec shrabanej.

příště tu uvidíš jenom ledový království.

boty Zara kids ze sekáče, kabátek z dědictví, rukavice Cath Kidston, kabelka a brož vintage

war sum up

2011-11-15T22:53:00.000+01:00

jestli máte rádi the knife (a třeba jste si po jejich songu pojmenovali svůj blog), tak si možná pamatujete na tu darwinovskou operní performanci, na který se pod taktovkou seskupení hotel pro forma před dvěma rokama podíleli spolu s mt. sims a planningtorock. no a letos hotel pro forma s dánskou uměleckou řiditelkou kirsten dehlholm střídá příběh o evoluci projektem o válce. o člověku a stroji, o slávě a hrůze. takže je to možná taky o evoluci.

cokoli, co napíšu, bude znít banálně. jakože tam podle libreta v japonštině zpívá chór lotyšskýho rozhlasu, že scénografie je založená na manga kresbách, přičemž hudbu mají na svědomí briti the irrepressibles (který jsem se tu snažila prodat v nepodzimním mixu) a lotyšská skladatelka santa ratniece. všechno podstatný se ostatně můžete dočíst v seriózní a erudovaný formě na stránkách projektu hotel pro forma v samostatný sekci věnovaný performanci war sum up. aki no kure kana.

a abych nezapomněla, kostýmy k tomu všemu dělal henrik vibskov. když už nic, tak aspoň ten vibskov by mohl bejt důvod, proč se na trailer podívat, ne?

hotel pro forma: hotelproforma.dk
latvijas radiokoris: radiokoris.lv
the irrepressibles: theirrepressibles.com
henrik vibskov: henrikvibskov.com

chtěla bych se naučit lotyšsky. ar labu nakti.

Julie, kočičky a Pozdní sběr

2011-11-13T23:16:00.005+01:00

Včera po Rock café pobíhalo pár kočiček ne nepodobných kočičím ženám z komiksfestu. Šaty jim totiž navrhla a ušila Yana Thal a škrabošky jsme jim půjčily my kočky. Přehlídka se tentokrát obešla bez výpadku světel, zato nás zarmoutilo, že se následné dobročinné dražby modelů zúčastnilo jen pár lidí a navzdory skvělým licitátorkým trikům Ester Kočičkové se věci prodaly za nižší ceny, než jsou běžně k mání ve fešn obchodech. To bylo trochu trapný, zvláště, když uvážíte, že výtěžek šel na charitu.

chci se s váma ještě podělit o takovou vzpomínku, vzpomínku na Julii

Včera mě na hudebním festivalu Pozdní sběr zasáhla smutná zpráva. Julie - jedna moje kamarádka z letních křesťanskejch táborů - už je víc než rok po smrti. Když nám bylo tak kolem šestnácti, říkala mi, že trpí nevyléčitelnou nemocí a nemá šanci dožít se třicítky. Moc mi to tehdy nedocházelo; vypadala totiž celkem normálně a zdravě. Perspektiva brzký smrti jí ale tlačila k hledání smyslu života víc než její vrstevníky a její hledání Boha bylo opravdový a naléhavý. Začala se tehdy modlit a já věřím, že to nebylo marný.

Seznámila jsem se s ní, když měla při poledním klidu zrovna rozečtený "Romeo, Julie a tma". Prosila mě, ať jí neříkám, jak to dopadne, i když tušila, že asi blbě. Když jsme to pak rozebíraly po cestě na Sněžku, tak jsme si říkaly, že ona je jako ta Julie z knížky, protože utíká před smrtí, ale stejně to má už dávno spočítaný. Jsem ráda, že jsem jí znala, tuhle Julii s chraplavým hlasem. Byla moc fajn a mně je líto, že jsme poslední roky nebyly v kontaktu.

Držela jsem včera v ruce její fotky a nemohla uvěřit, že někdo tak mladej už nežije. Zmateně jsem se rozhlížela u infostánku s jejím příběhem a dozvěděla jsem se, že choroba, která jí zkrátila život, se jmenuje cystická fibróza. Charitativní festival, jehož výtěžek půjde na léčbu týhle nemoci a péči o tzv. "slaný děti", spolupořádaj i Juliiný kamarádi. Původně jsem tam šla jenom cvakat foťákem, ale nakonec jsem hlavně myslela na Julii. Jak by ne, když mám na ní jenom samý hezký vzpomínky.

víc fotek z charitativní módní přehlídky najdete na kočičím FB

bábovka

2011-11-11T10:06:00.001+01:00

*převzato z reklamní kampaně na Heru

**pokud zatoužíte po domácí tvarohový bábovce, doporučuju tenhle recept z blogu Le Simple!

hrnečky Made in Czechoslovakia, šaty ze sekáče

apokalypsa a feminismus (zase něco o zlobivejch holkách)

2011-11-09T14:42:00.005+01:00

nikdy jsem necítila potřebu se nějak hlouběji nořit do problematiky gender studies. nemůžu si pomoct, holky prostě nejsou stejný jako kluci, někde něco chybí, jinde něco přebejvá, a s takhle jednoduchým pohledem na věc si vystačím.
jelikož ale žiju na týhle planetě a ne třeba na asteroidu 2005 YU55*, sem tam se ke mně dostanou zprávy o devítiletejch muslimskejch nevěstách politejch kyselinou, nebo zkazky o tom, jak nějaká feministická skupina brojí proti pornoprůmyslu a prostituci (krásnej příklad je švédská praxe, kdy se postihuje zásadně jenom 'klient').
pokusila jsem se teda ohledně tohohle tématu trochu vzdělat, jak jinak než na povrchní úrovni a pomocí komiksu (proč týhle nenásilný formy nevyužít, když už se nabízí i komiksově zpracovaná historie světa nebo manga 'životopis' ježíše), ale vylezlo mi z toho povětšinou jenom něco ve smyslu, že kluci jsou hovada. už jsem celou záležitost chtěla nechat plavat, ale znáte to, tyhle zásadní otázky číhají na každým kroku. a navíc je tady ta odvěká lidská potřeba rozdělovat věci na dobrý a špatný.

mám oblíbenou švédskou zpěvačku. není sice zatím! moc známá, ale její jméno se poslední dobou často přetřásá společně se slovama jako 'sexismus', 'feminismus', 'nevkusný' nebo 'nechutný' (což taky zřejmě vzbudilo můj prvotní primitivně-pudový zájem).
je to zlobivá holka, chytrá hlavička, hezká tvářička, jmenuje se Maya Frössén, říká si Lilla Lovis, a když se to pokusím ještě víc zjednodušit, tak zpívá sprostý písničky a oblíká se u toho tak trochu jako takový ty pětiletý účastnice dětskejch soutěží krásy.

bezva outfity, ne?

(všechny fotky - krom radiosnímku asteroidu z úvodní montáže, za ten patří dík NASA - jsem ukradla z mayina nevhodného blogu, kterej podle mě mimochodem slouží jako skvělej průvodce po krásách našeho světa.)

mně jakožto milovnici módních doplňků s falickou symbolikou se lilla lovis nejvíc zavděčila videem ke svýmu nejnovějšímu singlu 'hard to get', což je zároveň její jediná písnička zpívaná anglicky. jelikož ale chápu, že ne všichni sdílí můj pozitivní vztah k mužským genitáliím; pro ty, co na náš blog chodí spíš kvůli fotkám dětí (ať už je motivace jakákoli) než kvůli sprosťárnám, doporučuju video k písničce 'ett litet barn'.

nicméně, zůstávám u tématu. tady je video k ''allt kommer försvinna', apokalyptickýmu pojednání o tom, že život je sice hezká věc, ale jednou přece umřem a všechno, včetně slunce, porna a internetu, se prostě vypaří.

další videa na youtube účtu littlelovis.

v mezích přísně dualitního pohledu na svět asi není úplně lehký si tohle zařadit. co si myslet, když růžovovlasá slečna v kytičkovanejch minišatech zpívá o tom, že chce mít 'holčičku, co zvládne vypít red bull s vodkou a nezvracet', že 'to není znásilnění, když to dělá holka', nebo že 'za každým feministickým hnutím stojí ožralej chlap'? je lilla lovis feministka, nebo lehká holka? kde si utahuje ze společenskejch rolí, kde z militantních feministek, kde z neutuchající lidský omezenosti, kde z intelektuálek, kde z kikinek?
vyznat se ve světě fakt neni jednoduchý.

jestli má někdo z vás zájem se do týhle výjimečně hluboký problematiky ponořit poněkud hlouběji, doporučuju začít rozhovorem na švédským novinkovým serveru the local (v angličtině). mimo jiné je tam pěkně vysvětlená švédská hudebně-žánrová specialitka könsrock (kön=pohlaví), kam lilla lovis se svojí tvorbou možná spadá, a možná taky ne.

a ještě bych ráda zmínila, že o mayině alter egu lilla lovis jsem se vlastně dozvěděla z jednoho poměrně hodně profláklýho švédskýho (víceméně) fešn blogu niotillfem (něco jako 'od devíti k pěti'), kterej má na svědomí sedmadvacetiletá sandra beijer. mám ten blog ráda, i když je tam pro asociála jako já trochu moc party people a občas taky trochu přemašličkováno. ale přeci jen krom (ne)spornejch fešn blogerínskejch kvalit jako oko pro dobrou fotku a osobitost v oblíkání vyniká sandra jasným pohledem na svět (jakože toho, co se netýká fashionweeků nebo showroomů), kterej se narozdíl od mnohých ostatních (fešn blogerů) nebojí se svýma čtenářema sdílet. v současný době sandra bydlí v NY, dělá v reklamce, má boyfrienda, ten taky dělá v reklamce, ale v LA (taky máte tak rádi blogerskej stalking? 'wtf agnes a luke se rozešli?', 'omg, paulína teď bydlí s lukem?'). no každopádně ten boyfriend, tak ten má mladší ségru. a tušíte správně, jmenuje se maya.

*taky si občas představujete, jaký by to bylo, kdyby do země něco takovýho narazilo? řešily by se ještě prezentace na jaro a léto? nebo by módní svět ustrnul na kolekcích podzim/zima?

vrstvy

2011-11-08T11:45:00.004+01:00

prořezaný boty se můžou nosit ke kabátům.

mám ráda vrstvy.

boty Minimarket, sukně Zuzana Veselá, taška z blešáku (Kuzmarkt), kabát Attrativo, recyklovaný košilo-tričo Dita Rakouská, kamaše/legíny yana thal

zima s Leedou

2011-11-07T14:04:00.007+01:00

tahle zima s Leedou bude měkoučká. obleču si heboučkej kašmír nebo tartanovej kabátek. nejspíš si ale vezmu kabát, kterej je trochu jako šaty. červená, oranžová a růžová mi dodaj šťávu. dlouhatánskou sukni nechám někomu vyššímu. v karkulce budu rozkošná a v pletený čelence a ponču nenastydnu. nakoupím si do plstěný tašky s koženejma ušima. Leedu znám už dlouho a mám jí ráda. minulej rok jsme se ale moc nekamarádily. prostě mě štvalo, že miluje mýho kluka (mám jenom jeden "I love your boyfriend" nátělník). letos už chci zase chodit s Leedou a bejt v teple.

Co se vám nejvíc líbí ze zimní kolekce LEEDA? (u mě vede ten černej kabát "jako šaty" a růžovo-oranžový pončo. myslím, že aspoň v jedný z těch věcí bych měla v zimě chodit)

P.S.: fotky jsou z pátečního slevovýho večírku v butiku Leeda (Bartolomějská 1, Praha 1) při příležitosti uvedení nový kolekce do prodeje. děkuju L. za názorný předvedení karkulek (a jiný podržtaškování) a Leeda Lucce za čaj. omlouvám se všem, kdo nemaj rádi fotky dětí. oni je tu měli ve slevě (protože jsou nevychovaný a válej se po podlaze) a já jsem zas nemohla odolat...

My Airflection

2011-11-06T00:43:00.007+01:00

Moje kamarádka má jednu krásnou kabelku. Je to její oblíbená - všechno se do ní vejde a má super originální design. Před časem si tašku zamilovala i její stará kočka a v nestřežený chvíli ji počůrala tak důkladně, že na to milá taška do smrti nezapomene. Po všech čistících procedurách už kabelka není to, co bejvala, stejně jako ta kočka, která prej už neudrží moč jako zamlada. Je vám asi jasný, že ta kočka nemůže bejt jednou z jedenácti - my jsme totiž mladý, všechno stihnem včas a to nejlepší máme ještě před sebou (na rozdíl od tý proklatý kočky). Víte ale, jaká kabelka se dokáže současně zalíbit jedenácti rozmazlenejm kočkám, jedný fajnový kamarádce i jedný starý kočce za zenitem? Je to taška od Leony Škanderový a já na nějakou podobnou čekám už roky.

Leona Škanderová teď spolu s módní návrhářkou Evou Brzákovou (E:be) vystavuje ve "skleňáku"* na 7000 minutách autorský módy a designu. Jejich aktuální společnou kolekci My Airflection (soukromě si název interperetuju jako reflexi či přemýšlení, protože to nejlíp vystihuje můj vztah k období padajícího listí) si tam můžete prohlédnout ještě během příštího týdne (do 11. listopadu).

Zatímco si většina návrhářů minimalistů vystačí s oblíbenou černou, bílou a šedou v jakýkoliv sezóně, Eva Brzáková vytvořila kolekci v barvách podzimního lesa a spadanýho listí (to mi došlo, když jsem si šla ráno zaběhat do Šárky). Její styl tradičně charakterizují kvalitní přírodní materiály, precizní zpracování a zajímavý střihy, který jsou tentokrát inspirovaný funkcionalistickým nábytkem. Mně se nejvíc líbily pánský kalhoty a kabáty. Dámská kolekce je na mě asi příliš dospělá a seriózní. Všechno je elegantní a dokonalý a já mám takový věci vždycky tendenci nějak shodit. Asi bych si k tý elaganci musela vzít conversky, martensky nebo plátěnou tašku. S brýlema od Žilky bych to neutáhla; připadala bych si v nich jako nějaká manažerka. Jsem zkrátka ještě malá, nedozrálá a mám dětinský nápady. Těžko se můžu já -studentská socka na mateřský - oblíkat jako sebevědomá žena, která má za sebou deset let úspěšnýho budování firmy, děti na vysoký a mladýho milence. Na čtvrteční módní přehlídce mi ale přišla půvabná i umakartová stěna (je to dřevo, ale má jednoznačně umakartovej look), zpoza níž se vynořovaly modelky s elfíma ušima a havraníma účesama od Roberta Starýho, jednoho z našich nejlepších kadeřnickejch umělců. Skvěle vynikly i šperky Zdeňka Vacka a Daniela Pošty. Celkově toho na mě ale bylo trochu moc a ve finále bych si asi vybrala vždycky jenom jednu z těhle krásnejch věcí a doladila to něčím úplně obyčejným a nedesignovým. Co si myslíte vy?

* tak se lidově říká Skleněnýmu paláci v Dejvicích (Náměstí Svobody, Praha 6), slavný funkcionalistický stavbě z roku 1937 (arch. R. F. Podzemný)

wish list pro santu ? :-)

2011-11-04T07:23:00.000+01:00

Při svým honu za hezkým odkapávačem na nádobí jsem narazila na českou stránku s opravdu hezkejma věcma. Tenhle eshop prezentuje nejen řadu zahraničních designerů, ale můžete tu najít i ty české. A já se jen nepřestávám divit, co jsem všechno našla, když jsem hledala ten malej nesmysl do kuchyně :-)

Hlavně jsem byla mile překvapená, že jsem tu narazila i na moje oblíbence Martina Žampacha a Helenu Heinz. Kdo by občas nezatoužil po jeho skleněnejch miskách na ovoce a jejích voňavejch mejdlíčkách...

Taky mě dost překvapilo najít tu tyhle úchvatný závěsný květináčky na který jsem zatím měla to štěstí narazit jen na zahraničních stránkách. Jejich autorem je novozélánský designér Patrick Moriss a za svůj nápad dostal už několik ocenění.

Nevím jak vy, ale já si určitě něco z toho budu přát k vánocům.
zdroj fotek: www.buydesign.cz