kočičí fascinaci lesníma stvořeníma jsme tady zavrubně nakously
loni. ať už jde o víly, bludičky, jezinky, rusalky, nebo třeba skřítky či skandinávský trolly, mytická lesní stvoření v sobě skrývají přesně ten nepoznatelný nádech tajemství, kvůli kterým jsme schopný se vydat vstříc temným hvozdům, vyzkoušet kdejakou světélkující houbičku rostoucí mezi mechem na trouchnivějícím pařezu a čekat několik měsíců v pořadníku knihovny, abychom mohly ukojit svoji badatelskou zvědavost.
přemýšlíme nad tím, kde se vzaly a co mají společného jezinky a komety; jaký druh strachu z neznáma musely lesy a obloha v lidech obklopených temnou nocí vyvolávat, a jak k tomu došlo, že jsou švédský lesní víly dcerou černé luny
lilith z babylonu.
huldra je ale jiná. její jméno znamená tajemství, a tudíž by nikdy nikomu neřekla, čí dcerou vlastně je. i když se podle všecho zrodila v bujných myšlenkách norských mládenců toulajících se v šeru letních nocí po lesích. prý je neskutečně krásná a prý je ráda nahá. protože narozdíl od středověkých lidí víme, že komety pochází z
oortova oblaku, víme taky, že lesní víly jsou přesně takové, jaké si je vysníme.
takhle si huldru představujeme my - plíží se bosá mechem, schovává se (jako
trierova liška) v kapradí a její dotek umí z kusu fosforeskujícího dřívka udělat trouchnivinu, z níž napřesrok vyklíčí nový strom. ráda si hraje s větrem a do zrádných močálů láká všechny ty, kterým jde jenom o vlastní pohodlí, peníze a prospěch a nestarají se o to, že les tu byl mnohem dřív než člověk...
naší huldru se nám podařilo zvěčnit bosou, v kapradí a v modelech (mimo jiné) petry ptáčkové. fotky budou následovat brzy, prozatím přinášíme soundtrack, který nám huldra našeptala do ouška.
