tahle klasika americkýho díkůvzdání se se mnou dlouhou dobu míjela - buď v ní bylo moc koření, nebo byla naopak moc mdlá. za mých (dávných) mladých let se navíc v okolí dýně moc nepěstovaly, a tak jsem se s nima setkávala hlavně v pokrmech hare krišna restošek (dýňová pakora byla láska na první ochutnání). průlom přišel až před třemi lety, kdy jsem poprvý ochutnala na jazyku se rozplývající pikantní dýňovou polévku aka game changer a prozření - dýně je ideální 'comfort food', krémová, orestovaná s rýží, v polívce s fazolema a uzenou paprikou... náš vztah (dýně-já) tedy sice netrvá tak dlouho, zato s každým podzimem nabývá na intenzitě a letos jsem dokonce sklízela ze zahrádky vlastní dýničky.
